Sobota u mostu

Anotace: ...

Sobota,
jedna hodina po poledni.

Slunce bylo jako obratný zlatník,
na konci babího léta.

Do ulic vykročil statný čtyřicátník,
vyšel si v barevný sad
natolik odhodlaně,
jakoby miloval život,
byl na světě rád.

A záhy byl odměněn.

Doslova pár kroků od mostu uviděl dívku, okolo sedmnácti let.
Blížila se v lehkém předklonu zato velmi rychle.

Ano, bylo zřejmé, že běžela.

Snad za svým chlapcem,
ať je to jak chce,
byla tu, nic jiného nebylo důležité.

Podsaditý muž divoce vnímal její velmi husté blond kadeře, které při každém úderu jejího chodidla o asfaltový chodník měnily svou délku, tvar.

To vše ve slábnoucích loučích nebeského tělesa.

Poutalo jeho pozornost pravidelné střídání bílých dlaní dívky vedoucí od boků k hrudi.
Černá přiléhavá bunda dávala tušit pevná prsa ne nepodobná pomerančům.

Pod pasem nebylo možné nepostřehnout světle šedé leginy, jež zdůrazňovaly bezchybnost nohou.

Její běh činil z chodce němého pozorovatele, statistu, okouzleného muže.

I poté, co jej minula, sledoval její pevné hýždě, symetrickou stavbu i délku jejich nohou.

Dlouhé k uzoufání...

Bylo to možné jen díky tomu, že se značně napřímila.

Musela měřit hodně přes metr osmdesát!

Jakmile se zastavila u mostu - její velmi dlouhé nohy obepnuté světle šedými leginami nejvíce připomínaly dvě rovnoběžky.