to ráno bylo něžně jemné a optimismem kypící...

slunce tiše zalévalo kraj
drátěné ploty i bodláčí

ale pak se cosi ozvalo

ten zvuk zněl nejdřív z dálky
ale rychle se blížil a sílil
zvuk hutné prazákladní síly
co rezonuje v uších
v páteři
ve slabinách i srdci

takový úryvek z opery
která se hrála
v pátý den Stvoření
ještě než vznikl muž a žena
ještě když Jehovovi
čouhala z hvězdného prachu jenom hlava
a sbor pod taktovkou Lucifera
zpíval z blínu a bahna

zaklonil jsem hlavu
a spatřil jak pootevřená kudla
hejna divokých
ryje do oblohy tajné slovo
které díky své podstatě
nemusí být vysloveno
až se jedna z dlouhokrkých oddělila
a přistála těsně přede mnou

byla to ta nejcharismatičtější bytost
s rozčepýřenou šošolkou
jakou jsem kdy potkal
opatrně rozpustilá
omamně jarní
i zlátnoucí podzim
zvolna pečený
s půvabem jemně soleným
s oduševnělýma očima
a ústy smyslnými tak
že by kvůli ní
i papež skočil z balkonu placáka
celým srdcem
oslavující paradox a zmatení
v nichž se vznáší lidství

potutelně se uculila
pojď se se mnou proletět příteli

a já popadnul klobouk a šel
protože vím
že ať mě povede kamkoliv
bude to tam vždy zajímavější
než v místě
kde se právě v danou chvíli nacházím