v zemi divokých koní...

usnul jsem v trávě
přikrytý kloboukem
když tu najednou
stála nade mnou
divoká dívka
s indiánským úsměvem
v ruce se španělkou
a její mléčné zuby
hrály duhovými barvami
v umírajícím slunci

stěny světa se rozestoupily

její jméno bylo čisté
jako zvonivý proud
na cínovém poklopu země
a ten zurčivý zvuk zní v uších
jakoby lidský jazyk
byl stvořen z minerálky
domem větrů
nad nebesky modrými vodami
mezi hliněnými dýmkami
a stříbrnými míčky
které tančí
na vrcholcích vodotrysků

v tom světě
obklopeném hedvábím
a ženskou nocí
plstěných klobouků a kytar
barevných kapesníků
a černých cigár
v tom světě
kde se táhne linecké cukroví
od vína k vyhrnuté sukni
pěna eukalyptu
v praskání tuku na pánvi
v tom světě
ten její úsměv
nikdy nezmizí

poslední okna
zavřela svá slunná víčka
a jen ta kytara
ukrytá někde v tmách
posílá svůj pozdrav
blednoucím souhvězdím