Snesitelná podoba bytí

Za okny ocelově modrá mlha.

Mrholí.

Mlhovina

snáší se na vše živé i neživé.

Pod povrchem tma a jinotaje...

Stromy mlčky postávají v krajině.

Jsou nahé.

Nepyšní se ještě listy, nemají barevný šat.

Hnědá pole nabírají sílu, než je obtěžkají stroje.

Vše má svou dobu, vše potřebuje čas.

Míjíme náspy, valy, jež jsou porostlé bujnou vegetací, křovisky.

Také vesnice.

Jak jsou si podobné. Všechny ty kostely, fotbalová hřiště, hřbitovy.

Notoricky známá krajina - chtělo by se říci.

A přece vypadá jinak v zimním hávu, v rozpáleném červencovém slunci, za deště při asketickém podzimu.

Stárnu.

Proto pozoruji i to, co bych ještě před pár lety považoval za nehodné zřetele.

Vlak zastavil ve stanici, kde se křižuje s protijedoucí soupravou.

Snad náznak jara, třepetavé třásně mi rozproudily krev v žilách, snad ji přeměnily ve druhou mízu.

Proto můj zrak opakovaně zkoumá subtilní dívku, pochvalně hodnotí značnou hustotu jejího kaštanového mikáda, odhaduje odstín očních víček na škále modré, obdivuje její nachové tváře i velmi malé pravidelně tvarované rty.

Tělo má obepnuté námořnickým tílkem, jež je překryto ležérním černým svetrem z hrubé vlny, v provedení bez rukávů s propínáním na knoflíky v celé délce.

Dívka jej má zcela rozepnutý.

Díky tomu mohu pod lemy svetru spatřit dva nevelké kopečky prsů...