řeřavění...

bylo vlahé podzimní odpoledne
plné slunce a šmolkového nebe
když kolem mne prošla dívka
skutečně snově krásná
vysoká štíhlá
s obličejem zlatavé pleti
vlasy planoucími
přeludným ryšavým požárem
až její krása vzbuzovala obavy
že spáchá cosi šíleného

mluvila velmi bohatě
nenechávala ostatní vydechnout
nutila je aby byli aktivní
aby odpovídali

naklonila se i ke mně
rozkoš je umění
možná nejhezčí ze všech
v tomto duchu
ji však málokdo pěstuje
co si myslíte vy příteli?

je ovšem třeba umět takovou rozkoš vyvolat
pod rozkoší smyslů si totiž každý zpravidla představí
chlípnost v objetích či ve vlhkých polibcích
když ale máte oheň světlo vzduch vodu
zvuky barvy aroma a hedvábí
tolik nových požitků leží ladem
stačí si někdy všimnout
zvláštní smyslnosti ohně
perverzity vody
rafinované neřestnosti světla
rozechvět se v křečích jitřenky
v extázi plamene zrudlí touhou

omámeni slastí
tajuplným chvěním světla
pestrobarevných plamenů
pronikající tělem
vůně a zvuky
co vámi protékají a rozpouštějí
vzrušení duševní touhy

stáli jsme tiše proti sobě
dva profily stopené v jediném stínu
dvě šelmy
vyvolávající představu
neprobádatelných vůní
bledých lun i šarlatových červánků
v podivnostech krásy i šílenství