odchozí...

Anotace: ...

opíral jsem se
jen tak v košili
o zchátralou ohradu
se schránkou na dopisy
popsanou černými písmeny
a přestože byla poničena dešti
savým sluncem
i horskými vichry
pořád byla čitelná
,,můj odpočinek,,

když se vynořila dívka
s tělem vzpřímeným na sedle
lehce a pomalu pohybovala nohama
v chlupatých podkolenkách
plných jehličí
a zabrzdila přesně
vedle stínu mé hlavy

sklouzla ze stroje
prošlápla zrezivělý trávník
shrnula vlasy z čela
a pohlédla na mne zkoumavě

dělilo nás asi deset metrů
a několik století
vydržel jsem její pohled
opřen o předloktí
a srovnával barvy jejího těla
v klidu podvečera
s pozadím krajiny stromů
a pasoucích se ovcí

snažil jsem se uhodnout
z čeho pramení její tajemství
pocit něčeho neobyčejného
který probouzí

dívala se na mne
klidnýma vyzývavýma očima
já to chvíli snášel
pak se odvrátil od té neuchopitelnosti
a zapátral v blížící se bouři
abych se nasytil intenzitou oblohy
a mohl zaplavit její obličej
obličej který vysílal
k mé opotřebované tváři
něhu a pokoru pihovatých lící
nedotčeného mládí
proti zkušenosti pokryté jizvami

na její ústa
dopadalo slábnoucí světlo
takže se kovově leskla
a já si vybavoval magii rtů
i když je magie slovo
které nemohu vysvětlit
protože zrovna nemám žádné jiné
co by jej mohlo nahradit

na úsměv
jímž čelila únavě
na tmavé rozcuchané vlasy
na dětský úhel
v němž byly do tváře zasazeny oči
hleděl jsem na její třpyt
který pohlcoval
poslední odlesk soumraku
a který v blížící se tmě zmatoví

posadila se na trávník
zula si kecky a vyklepala je
vzala do rukou bosé nohy
jednu po druhé
promnula prsty
a protřepala je ve vzduchu
pak natáhla nohy
z kapsy na sukni
vytáhla hřeben a zrcátko
klidně se učesala
a na mne se skoro nepodívala

znovu se obula
připravila si kolo
a pootočila ke mně hlavu
s výzvou celé své bytosti
krajinou s ptačím zobem
i mladými břízami
s mléčně skvrnitými kmínky

stál jsem pořád u ohrady
nehybný
rozvoněly se zimolezy

trvalo to zlomek vteřiny
všechno kolem ní bylo dáno
její přítomností

pak nasedla
a pomalu se ztrácela
ve slábnoucím světle

uvědomil jsem si
jak nesmyslné bylo pomyšlení
že by mohla být počátkem
nějaké věty
jakékoliv věty
jež by rozezněla jiný prostor
protože ten můj byl zvláštní

nedovoloval přítomnost





Že vám to nestačí?...chtěli byste pokračování?…kdo chce může číst dál…tady kráčí…

příchozí…

došel jsem na místo
které obývala
posadil se s nohama opřenýma
o pružnou zem
pomalu rozepnul košili
a zaklonil hlavu
schovaný ve vzpomínce
na tu dívku a její pohyby
ve vzdáleném odpoledni
chráněný před sebou
svou minulostí
již vibrujícím ovzduším
a vdechoval vzduch
v němž bylo vše zapomenuto

když se ozval šramot

náhle jsem ji opět spatřil
šla sama vedla kolo
vyhýbala se kamenům
a třpytivým ostrůvkům vody
v přiléhavých kalhotách
s větrovkou
a její kroky měly dost času
aby mi byly důvěrně známé

,,dobrý večer,, řekl jsem

podívala se mi do tváře
zrovna jako já do její
a najednou v ní bylo něco
osamělého a bezbranného

odpověděla stejně
,,dobrý večer,,
a její hlas zazněl
jako křik probuzeného ptáčka
co se právě naučil jazyk

kam jdete zeptal jsem se

nikam…ráda se večer procházím
odpověděla s klidem samoty
míru a důvěry

když dovolíte projdu se s vámi
blíží se bouře

takhle v tomhle oblečení?
ale vlastně proč ne a usmála se
nebyl to ale výsměch
vypadala šťastná
a málo zvyklá na štěstí

vzal jsem jí řídítka z rukou
a vydali jsme se nazdařbůh
neznatelnou cestou

ušli jsme mlčky kus
když se zastavila
a zadívala na skálu
co připomínala dravce
chvíli tak stála s rukama za zády
jako bych tam nebyl já ani kolo
náhle se obrátila
uchopila mou tvář a otáčela ji ke světlu

téměř jsem ji neviděl ale poznával ji
poznával jsem v ní mnoho jiných věcí
a ve stínu vytušil ten její úsměv
prchavý jako pěna malých vlnek

znenadání mne políbila
a vzápětí se odklonila
chtěla jsem vidět tvou tvář
chtěla jsem vědět
že se nemýlím
je to jasné?

všechny věci právě ztratily smysl
dál mohou mít pouze ten smysl
který jim bude chtít dát

vyšli jsme vstříc hukotu větru
zlézat pahorky
klouzat nahoru a dolů
po studené zemi
odhrnovat keře
zuřivě i s radostí
co konečně byla na dosah
vzrušení
v úprku smějící se
uprostřed větrné noci
padající na kolena
s uvolněnými těly
abychom nabrali dech
tváří obrácenou k bouři
naslouchat jí
a žíznivě se nořit
do prudkého bubnování deště