kdy vzíti navrátila

klikatící  se  řeka

louskala  ranní  mlhu

jak  neviditelný  ořech

  na  jejím  matném  břehu

jsem  narazil  čelem 

do  vypouklého  zrcadla

to  se  mi  jenom zdá

zase  jsem  ztvrdnul

na  další  křižovatce  snů

odkudsi  zblízka

hned  za  povalenou  kadibudkou

zasyčel  můj strážný  houser

hlásící  se  o  svá  práva...

 bezděky  jsem  vztyčil  hlavu

a  pohlédl  do  vlhce  špinavého

zrcadla

zvolna  v  něm  mizela  záda naděje

až  za  chvíli  docela  splynula

se  stíny   tušených  zpátečních  cest...

pro  jistotu  jsem  hned  taky

vzal   navrátila...