daktyloskopecká...

slunce zapadalo
za kopec nad pastvinou
teplo podvečera
na sklonku léta
se v oranžové záři přátelsky rozlévalo
seděl jsem na kraji verandy
s nohama v kvetoucím vřesu
a čistil jablka
když se z houští
vyloupla dívka

na rtech měla malinovou rtěnku
její tváře barvou připomínaly plané růže
a oči jí jiskřily vábivou hloubkou
jako červené víno
do kterého někdo přikápnul tuš

došla pomalu ke mně
a aniž by se ostýchala promluvila
myslíte příteli
že normálně respektovaná pravidla
mohou být někdy taková
že s nimi nesouhlasíte?

to se stává každému

co pak uděláte?

nechám si to projít hlavou
a většinou přijdu na to
že jsem něco zveličil

a když ne?

tak beru ohled na takové zájmy
i kdybych se měl odchýlit
od zvyků nebo úkolu

a řídíte se někdy i svými city?

Samozřejmě milá Dellighty
někdy je prostě důležité
udělat to co sám uznám za vhodné
nemáte chuť na něco lahodného?

usedla pod strom
opřela se něžně o kmen a dívala se
jak otvírám úl
včely létaly a sedaly na mé ruce
já se usmíval a opatrně je setřásal
podal jsem jí kousek voňavého vosku
jemného jako vzácná krajka
pak jsem si vzal menší
a ukázal jak z něj vysát med

vypadala že mi chce ještě něco říct
ale vzápětí ta chvíle byla pryč
jen vydechla a zase se nadechla
nabrala si z konve hrnkem vodu
zhluboka se napila
a já si povšiml
že se skrytě pousmála
možná proto
že je ten pohár můj
a přikládám si jej ke rtům
možná pro tu intimitu
punc doteku
přenesený okrajem sklenice

vůně medu sytila vzduch
kruh hor byl blízko
splýval s nebem i jedlovým lesem
nejmocnějším ze všech pocitů i vjemů
se stávalo ticho a klid
a mě napadlo
že by tady to místo
kde na člověka nic nečíhá
kde i to
co je hluboko zasuté uvnitř
může spát
mohla mít ráda