Když duše usedá si

Nemuseli mluvit
znali se očima
v záchvěvech dechu
četli svá přání


a tužby byly naplněny
každou písní
co zněla bez ustání
jim v srdci 


věrně se vinoucímu
k prastaré podstatě lidství
Spojitosti i Svobody
přikryti věrností krve
zanechané milosti života


stáli vedle sebe
a světlo jasu se jim odráželo ve tvářích
stáli s rukama rozpaženýma k nebi


vzývajíc divokou podstatu žití
čistotu milování
sami milovaní
poznáním myšlenek


jejich duše střetávaly se
u vrcholků staletých stromů
tam tvůrčí a svobodné
unášené perutěmi jestřábů
nechali v sobě znít


Písně Hory...