Když byla s ním

tolik milovala jeho duši
tělo to neznala
bylo skryté listy palem
lesních podrostů
kapraď stmívala jeho tvář
oči ukryté přítmím
neměli snad barvu
jen odlesky zářivé radosti
co tryskala z jeho niterných hlubin
silou vodopádů a bengálských ohňů zároveň



Muž skrývající Ženu
s jemnou tváří
podobnou snad Madonám
na plátnech
co pamatují věky civilizace
neodvratně čpící ke svému konci



bytostně spjatý se svým lesem
bezhranničím
letící prostorem galaktických čar
napojený
na vesmírnou harmonii bytí



nadějí svým bratřím
co spatřoval ve všem živém
kolem sebe
ve svobodě
hlubokého nádechu
propojení...