Makom...

Anotace: balada srdcí ve spolupráci E+MMV...

má duše je rozjařená
vítr ve vlasech zpívá
cítím tvou vůni
lásky omámení
vábí mne voda
k pohlazení

líbám tě po tvářích
i tam kde se choulí stín
hlavu svou nakláním
vplouvám zas v tichý hvozd
kde plamínek prosvítá
a chutná nevinnost

z těch míst
kde sbíhají se linie
vzkvétá trismegis
přes planinu
s bájnou oasis
a dál k pahorkům
na nichž se skví
zemité čepičky jeřabin

a soutěskou již se proplétá
třpytný drakonis
až tam v poupě úst
vdechnout radost životis

tam hledal jsi rosu k napojení
a váben tím směrem
opojení
přimělo nohy tvé k zastavení

tam s posvátnou bázní
prošel branou očí
a ona proudem
zavlažila kořen
by růst mohl láskou
osvícením
hroty pyramid
jež energii vesmírnou
prostupuje klid

a klidem tím
rezonuje neklid
napětí
doteky
jemnost kůže
teplo hadí
jež ladí
s vůní růže

černozem
bohů matka
a já z ní odklidil
dlužné kamení
jež tkvěly v jejím těle
by mohla býti svobodna

a mezi horami
v rukách kříž
vtekl do srdce
sil věčně nových
co poznáním
že jsem budován
ze skal křemencových

měkkostí srdce však
dnes roztoužení muže slyš
omamná kuupalis
na hraní med a plyš
z podrukou tekou zas vřídla vřelosti

slyšíš mě zemělásko
vnímám tvé síly
já vešel do síně
v níž stuh pne se bezpočet
tu náhle zřím tě
kde balvan černá se
střed země značící
omfalos
pupíček

ve tváři dolíček
ruměncem plachosti
nahotu křídly překryla
studem své bdělosti

ach živitelko má
velebná snových cest
v perutích laskavých
na životě lpět
dokud jsem živ
mě málo postačí
spokojený jsem
jen zřít ten vhled

slov sled jen víc
krok vede krok
milosti srdce let
pro lásku sen smět snít
propůjčit sten svůj jen
poznáním jmen svých
přistižen

cítit se opojen
v lukách dělící tu mez
poctou slaven termin
skvící se kámen
předků dávných
a tobě božská
vzdávám čest
z obou stran
květným věncem spleteným

to prsty našich rukou
nocí probděných
pro radost
pro svůj let
na počest všech mýtů dávných

pro zázrak vstát a žít tu
zas tisknout k tobě tvář
zas dýchat z vlasů tvých
slíbat ti svatozář
lásku dát na polštář

přítomen být tu
zahradám plamenů
ukrytých v hlubinách věcí
kvetoucí láskou přechodů
z viditelného v neviditelné
pod čepci jasnovidců

ač nejsem hoden
v útrobách stěn se skrýt
mísím světlo se stínem
a ostří
ostří
v jemnost touhy o kámen

a duní zem
zem duní
drž se
ode mě jen dál
neb vzplál jsem
v zářný nový den

a ona nedbala těch rad
vláhou zkrotila ten hlad
v náruči vřelé
utišil se
rád...