prosycené...

prosycené...

Anotace: bezvětřím...

léto se zhouplo do podzimu
stonky devětsilu se lámaly
pod vahou hroznovitých květů
a mě napadlo zvláštní podobenství
když si květenství přivozuje vlastní zkázu
stejně jako lidé

vzduchem pluly tak silné vůně
že při vdechování je cítit
přímo horečnaté šimrání
seděl jsem na hrázi a lelkoval
když se odněkud vynořila dívka

sesedla z kola
a její stín se pod šikmým sluncem
blížil doprovázen takovým pokojem
že jsem vzhlédl až byla skoro u mě

na sobě měla malinové šaty
s krátkými bílými proužky
co se každým krokem přesouvaly
kolem její štíhlé postavy
která se trochu nakláněla dopředu
aby vyvážila jakousi tíhu

vítr jí vehnal nachovou červeň do tváře
a ta odváděla pozornost
od tmavých očí zacloněných řasami
s veselou šelmovskou odhodlaností
a pocuchané vlasy se zbarvily
možná těmi vůněmi
do hutné mědi

pohlédl jsem do těch zraků
které hleděly spíše dovnitř
než na to co se odehrává venku
na okamžik se vše zastavilo
strnule jsem zíral na něco
od čeho se nelze odtrhnout
a zatímco ptáci plačeli
v tom uhranutém světě
já se neodvažoval ani hnout

usmála se stejným způsobem jako chodila
prostě se vznášela
ahoj řekla
klidně se pohnout můžete příteli
v jejích vlasech si hrála záře
a ona byla pevným bodem světa
který obíhal kolem ní
kromě mě

co si myslíte o zamilovanosti prohodila

milá Deliques
myslíte že existuje zamilovanost?
je tak báječná a zvláštní a hluboká
jako pocit který lidé mají
když se snaží vynikat
hledat záminku k mluvení
být neustále s někým den za dnem
a pak je najednou konec?

je to totožné
když si nemůžu vybavit obličej
někoho koho dobře znám
ale jakmile na to přestanu myslet
zčistajasna se mi ta tvář vybaví
je to až úzkostné pohnutí
a vy si potom lámete hlavu
nad tou podivnou neschopností

můžeme se jen potkávat

ano to bych rád
mohli bychom sledovat tokání potápky
nebo přihlížet komickým skokům jespáka bojovného
nebo naslouchat tesklivým hvizdům kolihy
a pak večer když se pěkně ochladí
usedneme na břehu u ohně
naše hlasy se budou tiše rozléhat nad hladinou
a bílá oblaka dýmu se povinou do údolí

to se uvidí doplnila
nasedla na bicykl a zmizela

zatřepal jsem hlavou
a s úsměvem si vzpomněl na jednoho snílka
ze Schubertovy Zimní cesty
kterého uhranuly květy
nakreslené nočním mrazem
až uvěřil že jsou opravdové
jenže pak přišel den
a ony se rozplynuly

a
a pak
a pak se zvedl vítr
a pak se zvedl vítr a do uší mi zavál
snad jste si nemyslel
že vás tady samotného nechám
Autor enigman, 14.10.2021
Přečteno 33x
Tipy 9
Poslední tipující: Malá mořská víla, Marten, Vivien, Iva Husárková, šerý
ikonkaKomentáře (0)
ikonkaDoporučit (0x)

Komentáře
© 2004 - 2021 liter.cz v1.4.12 | Facebook, Twitter