Memento návratů

Anotace: věnováno ženám na útěku...

Odjížděla často, aby se mohla vracet.
K jistotě pevné náruče,
vášnivému prožívání i milování.
Letitému sevření, ale i určitému druhu volnosti, kterou si nedala vzít.
Potřebovala ji k svobodnému nádechu.
Měla ráda samotu, čím víc ji postupoval růst uvědomění si sebe sama.

Toužila po nezávislosti. Nedokázala, ale žít bez opory naplno. Vzhledem ke generační závislosti na starých hodnotách připoutaná k prvotnímu naplnění, poslání o kterém věděla, že je prapočátek cesty ženy.

Cesta kterou podstupovala, byla cestou transformace. Překonávání strachů nepřijatého dítěte, vzestupů pádů i laskavost všeobjímající matky.

Ráda četla lidem ve tvářích. Představovala si příběhy jejich dětství. To co je formovalo, utvářelo jejich vrásky, temnotu či jas, které z každého vyzařují. Napadlo ji, že lidé jsou jako stromy.

Někteří stojí solitérně, třeba s polámanou korunou, ale nikdy by nepřipustili pomoc jiných. Druzí se přidržují, vzájemně provázáni, mnohdy neviditelným podhoubím svazčitých kořenů.

Byl to i její osud. Pevné sepětí se zemí, spolu s rozpřaženými větvemi stoupajícími k zářivosti slunce i jasu nočních hvězd.

Nevěděla však, že její osud, stejně jako osudy tisíců jiných začne psát nechtěný, bolestí prostoupený exodus uprchlíka. Kdo by jen tušil, že z odjezdů, které končily návraty domů, jednoho dne vyvstane nečekaný útěk, podnícený strachem o život svůj i svých blízkých. Naplněným obavou,
před dopadem kladiva visícího ve větvích...