aya...

kouř z ohniště kořenily byliny a kůra
až se mi zachvívalo chřípí
vzal jsem stíny a roztančil se
v lehkém euforickém pohupování

očima noční opice vidím struny
které mne poutají k zemi
na jazyku mám ptačí krev
a naslouchám matce

ona je pramenem
ona je liánou duše

je to beztížná noc
z níž lze vyčíst sílu rostliny
než vykvete do úplnosti
v níž prsty namočené v medu
krotí ňadra ženy

v opasku se skrývá nůž
se silou všech smyslů

není jako úder hromu a blesku
není jako ocel ze staré výhně
myšlenka putuje mírumilovně
do neznámých slují
v beztížné rovnováze
neposkvrněného zázraku

stromový měsíc víření bubnů
tanec paroží a nebeských bouří
obzor se rozlil do perleťova
a údiv se snášel jak klesající střecha

rytmy se slévají
čas se stočil do klubíčka
nikdo nezůstal venku
venku není nic

vše je uvnitř