trnění...

zachytil jsem rukávem o trní
a ono mě ostře bodlo do prsou
zkoušel jsem si vybavit
kolikrát mě rozedralo do krve
když jsem chodíval kolem
a prostě pořád tu je
se svou přirozeností i svými zvyky

vzal jsem jej opatrně za jeho větve
ne však s ohledem na trny
nýbrž na duši
kterou jsem do něj vnesl slovem

copak je to s tebou?
nad jakým pocitem věčnosti hloubáš
a pročpak tě ještě neporazili
můžeš být tím zjevením
s hořícím plamenem?

stál jsem tam a tonul v čemsi minulém
co se mi zdá být jediné vždy přítomné
a najednou věděl
nejmenší věc v mém životě je největší
nejkratší doba je nejdelší
protože ji nosím s sebou
a jediná volná hodina
kdy jsem nic nedělal
má větší význam
než všechny činné dohromady

klidně můžete probádat celý svět
vždy ale zbyde nepatrnost
kterou zcela nepochopíte

sunul jsem se pohledem po krajině
měkce prohnutá návrší tu ležela jako ženská ňadra
obilí zlátlo v podvečerním slunci a dávalo tuši brzké dozrání
černé rašelinové výkroje s nezbadatelnou vodou
kladly hloubku tiché vážnosti
do mírného bohatého úsměvu krajiny

jezero leželo hladce
a žádný závan větru nepřichází a nehýbe jím
zvláštní je
že letní oblak co pluje po nebi
je možné vidět na jezeře v pohybu
ačkoliv jím nepohne

možná je to tím úsměvem
a v tu chvíli jsem ucítil to nepatrné pohnutí