Motýlí efekt

Motýlí efekt

Anotace: Pohlednice z dětství.

Sedím na terase, do které se vsakuje zářijový západ slunce. První měsíc podzimu se nedokázal přenést přes konec léta, proto na sobě nosím tričko s krátkým rukávem a černou sukni s puntíky. Poslouchám Davida Bowieho, jehož hlas mi posílá videokazetu z dětství. Vidím svého otce, jak mu v rádiu hraje Heroes, zatímco opravuje rodinné Volvo, které se rozbilo zrovna ve chvíli, kdy jsme měli odjet na dovolenou do Janova.
Všichni jsou tak daleko. Minulý týden jsem si uvědomila, že uběhlo přesně šest měsíců od doby, kdy jsem se usadila ve městě Kotor, ležící v západní části Černé Hory. Klidné vlny otírají svoji obuv o písčitou rohožku a já si uvědomuji, snad kvůli chladnému větru, že mi má samota dovoluje naslouchat pouze zemi, která mi předkládá svá tajemství.
Uprostřed náhlé nudy a frustrace se rodí touha po návratu na bezpečnou půdu, kde mě za každým sloupem či blikající lampou konejší vzpomínky. Chci tu vydržet, co nejdéle to půjde, cítím totiž, že jsem přesně tam, kde mám být.
Zvykla jsem si na samotu a nikdy si na její přítomnost nestěžovala. Trávila jsem s ní čas odmalička, jenže samota, která sem snad připlula po moři jako vzkaz v lahvi, má charakteristické blankytné zbarvení, jež jsem viděla jen jednou v životě.
Bylo mi osm a letní dny se začaly vytrácet z dosahu jako chmýří z pampelišky. S mojí nejlepší kamarádkou jsme ležely na louce, nedaleko domu jejích prarodičů a pozorovaly jsme mraky na obloze.
„Tenhle mi připomíná kočku, přesně tu, která nám teď běhá po zahradě.“
„A tamten,“ začala jsem já, „ten mi připomíná žlutého koníčka. Takového, kterého najdeš jen v moři.“
V této činnosti jsme pokračovaly až do setmění, a tehdy nás k cestě domů popohnal jen chlad a strach ze tmy. Tato vzpomínka se v průběhu roků stačila zabydlet uvnitř panelového domu mé nostalgické čtvrti. Nepochybovala jsem o tom, že naše přátelství vydrží navždy.
Jenže neuběhlo ani pár měsíců a její rodiče, o kterých jsem věděla, že rozevírají divadelní oponu před každou návštěvou, se definitivně rozešli. Její matka totiž nevydržela přítomnost alkoholických milenek, a proto s mojí kamarádkou utekly. Její táta nedokázal zvládnout placení účtů, proto se z domu taky brzo vypařil, dodnes nevím kam.
Chodívala jsem kolem jejich malého domku a doufala, že před ním přeci jen jednou zase zastaví jejich červené auto a já spatřím malého pinče, jak na mě vrtí ocasem. Taková naděje uvnitř mě postupně odumírala jako květina, které se nedostává příliš slunečního svitu. V pokojích, kde jsme společně stavěly bunkry, najednou jiní lidé vykládali svůj drahý nábytek. Čas, který dříve plynul jako loďka na moři, nyní utíkal jako dostihový kůň.
Jednou jsem svoji kamarádku potkala v sousedním městě, kam jsem jezdila do umělecké školy procvičovat hru na housle. Prvotní nadšení z poznání jejího obličeje vystřídal žal. Moje nejlepší kamarádka si totiž našla nové kamarádky, vyšší, s pevně spletenými copánky a botami čistými, jako by je sotva koupily v obchodě. Takové holky se mi smály, když jsem ji pozdravila. Asi to bylo tím culíkem, který mi kvůli větru rozčepýřil vlasy, nemluvila jsem moc nahlas.
Každopádně mě zpátky nepozdravila a svým tichem zaklepala na mé naivní srdíčko a řekla mu, že si odteď musí pořídit velkého vlčáka, posadit ho ke své brance a nechat ho, aby mu sděloval všechna varování. Nejvíce bolesti jsem cítila z jejích smutných očích, jež se odrážely v blízké kaluži, ve které vím, že bychom skákaly, dokud by nás ze smíchu nebolelo břicho.
Taky jsem si našla nové kamarády. Někteří se jako prádlo zahákli na mé časové šňůře a zůstali se mnou napořád a jiní zase spadli, když pro to přišel čas. S postupem roků jsem na svoji kamarádku zapomněla. Život se kroutil a stáčel jako jedovatý had, přes první lásku, splněnou maturitní zkoušku, divoké vysokoškolské večírky až sem, na Černou Horu.
Obleču se do karamelového kardiganu, zvedá se totiž vítr. Podívám se na oblohu, na mraky, které jako vlaky putují po obloze do svých stanic. Představuji si, že stejné mraky pozoruje i ona, moje nejlepší kamarádka, třeba už se svojí rodinou a možná zrovna při cestě z práce. Vím, že ty drobné třpytky v naších očích, které chtějí válet sudy z kopce a nejíst nic jiného než zmrzlinu, nikdy zcela neumřou.
„A tenhle mi připomíná motýla,“ řeknu si pro sebe.
Autor SDalí, 24.01.2023
Přečteno 22x
Tipy 0
ikonkaKomentáře (0)
ikonkaDoporučit (0x)

Komentáře
© 2004 - 2023 liter.cz v1.5.1 ⋅ Facebook, Twitter ⋅ Nastavení soukromí