nabírání...

měla na krku korálky
které jí dal jeden vykulený
aby ji ochraňovali duchové

cítila na sobě jejich pohledy
myslela na oblázky na břehu řeky
holé a hladké jako oči
obracela látku v rukou
myslela na ty jeho
a neodvažovala se pohnout

v prostoru mezi nimi
se sbíralo něco temného a chvějivého
vábivého jako terč květu

něco jako vlna co se roluje
a její proudy vás převalují
jako kámen v jezeře
pak se rozptýlí
nezůstane po všem ani stopa
a vy zůstanete nedotčení

nahmátla černé korálky
nedívá se na ně
jenom její prsty se k nim zatoulají
dotýká se jich
a pokaždé si vzpomene
na malé oblázky

myslí na ně
jak leží na dně
a vlny si je bezcílně ohlazují

mnohým by to připadalo jako dobrodiní
ale co je dobrého na tom
když je voda obrušuje
až jsou menší a menší
až nakonec zmizí…