zazděná...

šel jsem nazdařbůh
jako když si hodíte mincí
do klínu lesa
nebo k slunci

přestože zašlo
před malou chvílí
to místo už bylo temné
nebylo tam žádné osvětlení
žádná elektřina
nic co by člověku řeklo
kde zaparkovat
kam jet
nebo kde ji najít

žádná nápověda
jestli někam vede
nebo je slepá
záleží jen
jak se rozhodnete

zastavil jsem
dotkl se chladné zdi
na obou stranách
majíc nutkání
odtlačit je od sebe
jako to udělal Samson
nebo je polít a pozorovat
jestli se rozpustí

jenže tady nikdy nepršelo

byla to žulová verze
polárních ker
které drtí vše
co se jim ocitne v cestě

rozeznával jsem na ní
sotva patrné stíny
vyleptané žíly
kde se kdysi popínal břečťan
než ho strhli
a ji pečlivě vydrhli
ale přesto na ní zůstaly stopy
jako spálené siluety

přejížděl jsem po nich prsty
a ztrácel ponětí o výšce i šířce
až jsem narazil
na jednu malou vyrůstající v místě
kde břečťan býval hodně silný
a zanechal za sebou trochu hlíny
v níž se zachytila

měla barvu těla
což ji činilo téměř neviditelnou
nebyly v ní žádné pukliny
na rozdíl od jiných
nepropouštěla žádné světlo
zvuk ani vůni
jen pavučinový stín dávné flóry

dotkl jsem se ji
tak jemně
a zároveň jako když udeří hrom
stejně jako lingvista slovy
,,trvám na tom!,,


a ona vyklíčila