aby nebylo ticho...

ten kopec vypadal jako obr
který tam s hlavou mezi koleny
sedí tak dlouho
že mu na zádech vyrašilo býlí
a ostružiny

tráva se pohybuje
jako zimomřivé chvění ptáků
a vítr ve větvích dubových
vyvolává poťouchlý smích

no tak promluv příteli
vnes trochu družnosti
do těch lidských strázní

cože?
nerozuměl jsem
jsem asi šílený
nevěřím vzpomínkám
ani smyslům
všechno se blyští a zpívá
a já nedokážu říct
co z toho
jako mléko před vykypěním
jestli bude chutí nebo trpkostí

duše zavěšená
mezi modří a zálivy
uprostřed vzedmutí
vítr v sopránových drátech
ve složitosti
řešení prosté balistiky
objekt v trajektorii
a neslýchaný šplích
nad vodami zvící nilských
nenapsané řádky
stékají do vřavy znachovělých par
k sausalitu neexistující dálky

tam vibruji na okraji
mezi rovnováhou a váháním
se srdcem zřídka lehkým
a pírkem zatím neztěžklým
k poznání
že ani já ani svět
nakonec nejsme skuteční