anesteestetická...

žongloval jsem na barelu
tak trochu s pocitem
že mi do hlavy někdo navrtal díru
a z ní vyskočilo halasné klubko homunkulů
napříč událostmi
jako nějaké tajemné životní zakoktání
nebo křeč nepravděpodobných dějů
jako je mávnutí ruky

až zestárnu asi se nechám vitrifikovat

a to je co?
otázala se dívka
co vystoupila z nákupního košíku
na sobě majíc podivuhodnou rybářskou síťku
ve vlasech

prostě zalít do skla drahá Kalpamátris
něco jak když kdysi uvízl komár v jantaru
někdo říká že dnešní člověk
před sebou nemá dlouhou budoucnost
brzy nás nahradí odolnější bytosti
ostatně v podstatě nejsme hmota
jen její zrovna dané uspořádání
takže i kdyby se tělo rozpadlo
bude možné se přenést do čehokoli
hranice mezi organikou a digitalizací
přestane hrát roli
přitom osobní historie
a jádro sebeuvědomění přetrvá

jen se podívejte na třidé tiskárny či nanotechnologie
za chvíli sestaví cokoli na co si vzpomenete
chcete sýr? a k tomu hoblík na sýr?
vitamíny které vám zostří paměť
či usměrní náladu
co třeba krém proti vráskám?
nebo podprsenky…i to co je v nich

a pak to pokračuje
tělo se stává omezující a zbytečné
identitu si uchováte i bez fyzické schránky
bez problémové konstrukce
v podstatě jsme jen program se zdrojovým kódem
na fyzické podobě nezáleží o nic víc
než jak se zrovna teď obléknete
/i když vy s oblékáním potíže nemáte/
takže pryč s tělesnem

kdy nastane ta chvíle
kdy to přestane být něčím poutavým?
kdy se věrné směřování srdce vychýlí
vzdálí se ze své osy
a pak vymrští do posedlé prázdnoty

je docela s podivem
jak začíná člověk uvažovat o nesmrtelnosti
a usilovat o to jak se zbavit těla
které nakonec skončí ve vitríně nějakého muzea
a nastane posthumánní epocha
energie splyne s organickou tkání
a vytvoří hyperinteligentní entity
v jakousi metabytost

potutelně se pousmála
jo to už jsem někde viděla
byla to taková krychle
co si říkala centrální mozek lidstva
s duší účetního
ale bohužel bez nadání pro matematiku
víte co příteli?
na takové zázraky umělé inteligence
co se spojí s přirozenou hloupostí
vlastně vůbec nejsem zvědavá
podívejte
teď vám něco ukážu já

zahleděl jsem se jí do tmavých očí
pronikajících ještě tmavší oblohou
v závratném pocitu zesílení
duševního světla
a pak mě obalila tváří lásky
jako bělost zimy
která přikrývá končetiny stromů
co propadaly děrami bezbarvého nebe