výhledově...

vystoupal jsem na ochoz jedné věže
kde byl bronzový dalekohled
takový co do něj hodíte minci
díváte se na všechno co chcete
a kdo ví možná i za okraj světa

najednou jsem se ocitl ve vesmíru
pohlížel na hvězdy a pak i na Zemi
jako by mi ten co všechno vidí
půjčil svoje čočky
spatřil jsem žilky co byly řekami
vlnící se vzduch
chladné hlubiny horských jezer
vybělený korálový útes
potápějící se zvápenatělé manty
organismy vznášející se bez života
úprk šafránově zbarvených jelenů
i přeskupující se písečné duny pouští

viděl jsem uvolněný střed
a jeden ostrůvek jako pupek pomeranče
co lapá po dechu
a tryskem běžící lišku
i několik starých pušek co reziví v trávě
taky děti jak se prohání v lučním kvítí
a vyzvánějící zvony
ženy vrhající věnce do potoků
včelí tance svého životního cyklu
drolící se pyramidy
vyjící vlky
muže lezoucího po skále
a na vrcholu ležícího se založenýma rukama
a ten muž jsem byl já

všechno to zavání koncem a začátkem svobody
všechno je jen materiál pro příběhy…i my
pak mi vítr shrnul vlasy z čela
a já myslel na to
že se sny je potíž v tom
že se z nich člověk nakonec vždycky probudí