rozchrastisvět...

sestoupal jsem dolů
na posvátnou půdu
do jedné místnosti těch
které odmítli vpustit do dětského ráje
protože k bráně dorazili příliš pozdě
s vybledlým tetováním na zdech
a rezavými řetězy
i když pořád se závanem života
z hlíny a brouků
a sebral ze země pár kamenů
co se kdysi vrážely do chodidel trestanců

zadíval jsem se do větráku
rytmus vytékal z prostorů
cívka mlhavých úhlů se rozvíjela
do šálku kávy
na kulatém stolku
podloženým krabičkou zápalek
a skrz lopatky pronikala vidina deště
v kontinuitě nebes
co nepozorovaně prostupovala
mou bytostí
s nepatrnou tísní
a zároveň fascinující melancholií
které se protáčely v mých rukou
jako malé vířící galaxie