dubově...

vrozeně zvídavá
tlumící sama sebe
váhala rušit jeho klid
přitom jeho duch byl všude
zkusila se napojit
ale nemohla udržet krok
se svými myšlenkami
byly rychlejší než nápad
co ji ještě nenapad
jako tužka
co nepíše nic

zklidnila se
vkročila do oblaku
pomalými nádechy vyprázdnila mysl
a začala znovu
pobídla sama sebe
atmosféra kolem byla živoucí
přitom zdrženlivá
podprahový pocit úzkosti
snad z nedostatku kávy
ohlédla se
s očekáváním návštěvy
co je nic?
zeptala se impulzívně

to co vidíš ze svých očí
bez zrcadla
ozvalo se

a vy jste kdo? cukla koutky
vypadáte jako zmámený nemotora
poháněný čímsi neidentifikovatelným
takový arikrostatický tulák
s ostny rozcuchaných vlasů
jako dikobraz

víte milá Gallnut
často slýchám
že člověk má být hlavně sám sebou
ale kdy vlastně sami sebou jsme?
a je to vůbec nutné?
to radši budu nevyléčitelně nemocný láskou
nebo opilý touhou

mladé listy dubu
nikdy neopadají
a navíc
k úžasu ostatních
i přes svist větru
mají odvahu
zůstat zelené
jako elegantní surfaři
klouzající po hřebeni
ze kterého nikdy nespadnou

začervenala se smíchem
tak se pojďme sklouznout