nenávratnu...

stál jsem ve vývratu
kde na dně rašily chomáče zeleně
s pohledem upřeným na otevřenou pláň
slunce se jevilo jako Lotova žena v úvrati
a rozprostíralo své horko
jako solný sloup který taví vše
co mu stojí v cestě

vzápětí jsem zachytil mihotavý pohled dívky
přiblížili jsme se k sobě a vášnivě se políbili
znajíc se už dlouhá léta
a přesto pokaždé
jako bychom byli přesvědčeni
že už se nám nemusí naskytnout příležitost

jak je možné
že se procházíme tak daleko od sebe
a vždy se znovu sejdeme?
nebo stačí jen prostě přijít tam
kde se cesty líně kříží?

natáhl jsem se
dotkl se jejího ramene
a ona si všimla srpku měsíce
vytetovaného mezi mým palcem a ukazovákem

víte jak vypadá řeč
vyjádřená zvukovými vlnami
v podobě vrcholů a propadů?
představte si řeku tónů
chvíli klidnou chvíli rozbouřenou
a teď si představte druhou řeku
která se ovíjí kolem té první

jde o to nacházet potěšení tam
kde radost přesahuje chápání

neznamená to ale pak osamění?

v tom případě je nejosamělejší Země
protože je svobodná řekla
a vzápětí byla pryč

popošel jsem tam kde stála
cítil teplo její přítomnosti
a s úsměvem si pomyslel
vždyť jsem jenom tulák
nač by na mě plýtvala svým časem

démonický vítr mi posunul klobouk do týlu
a já rozpustile vykročil směrem k portálu
do velkého návratu