Kailás...

západ slunce pohasínal
ale soumrak byl oním táhlým teplým táním
odloupl jsem se
z geologických vrstev prekambria
a doputoval k jednomu ašrámu
na úpatí mýtické hory Méry
když z jejího vchodu ve tvaru lastury
vyšla dívka a s úsměvem povídá
a helemese! tak jste mě přeci našel
víte že mi připomínáte měkkýše?

to je docela možné
nějak jsem uvízl v nekonečné přítomnosti
přicházela v nejrůznějších podobách
příboje odlivy vedra zimy
vulkanická dmutí
tuhnutí
až jsem si říkal že se rozpadnu
na tolik mě samých
kolik se jich na mě hrnulo
jeden přes druhý dílků přítomných
takže mohly být všechny současné
až mě napadlo spojit záměr s tvořivostí
vyjmout se trochu stranou
a v té nezměrné kontinuitě
si udělal pár závitů
co se otáčí do spirály
zkrátka něco co nepřestává
ale zároveň odděluje okraje

příteli chcete tím říci
že jste si vytvořil svůj čas
co se nemusí nikomu zodpovídat
z toho co ukazuje?

to jsem si myslel
ovšem co je zvláštní
zjistil jsem že ani můj čas nevydrží
rozdrolí se jako písečný břeh
čas s fasetami krystalů soli
co se větví jako korálový útes
děravý jako mořská houba
/i když vám nepovím
jakou škvírou jsem se sem dostal/
čas který odmítá trvat
a své bohatství věnuje těm
kdo dokáží číst mezi řádky
v sešitě Země
kdo rozluští načmáraná písmena
koktavé abecedy
roztroušená po intervalech ticha
být něčím co je samo o sobě
ale nebrání se být pro ostatní něčím jiným
prostě udělat něco ze sebe
nejsme stavění na to
abychom žili jeden nad druhým

zamyšleně na mě pohlédla
a její oči působily dojmem jemného vyosení
jako by byly zaujaty
nějakým vnitřním dialogem

myslím že vám rozumím
ráda postojím na prahu takových příběhů
a poťouchle dodala
stejně jako ocitnout se na chvíli jeden nad druhým
může být zrovna tak docela vzrušující