Srdce mám zakopané ve sklepě

Srdce mám zakopané ve sklepě a zalehnuté tlustou dlažbou. Uložil jsem ho do krabičky od zápalek, protože za osamělých dní a nocí seschlo na velikost muškátového oříšku. A stále neprodyšnější za ním slehávala zem, když jsem po sešlapaných schodech klesal do sklepa pro další a další láhve smutných vín. Zatímco jsem se nahoře, nad padacími dvířky opíjel vzpomínkami a z prázdných láhví kolem dokola vršil skleněný val, svět za ním se ženil, vdával a smál – a rozpíjel do mých potlačovaných slz.
K stáru jsem ze sklepa vylézal jen s velkou námahou a po čtyřech, protože zaoblené schody klouzaly a staly se mi vysokými. Nakonec jsem tu dole uváznul ztracený v bludišti své samomluvy. A marně se snažím rozpomenout na slovíčko, které bych jako světlici vypálil vzhůru, aby mé nouzové volání přivolalo i hluchého...
Tam, v závratné výšce nad mojí zakloněnou hlavou zejí dokořán padací dvířka, a zdálky se podobají klíčové dírce nebo kukátku, kterým se už dlouho nikdo nepodíval. Zatímco sním o křídlech, vyšlapávám díru do podlahy. Vlastně už jsem vykroužil kráter v dlažbě, jak tu bloudím v zmenšujícím se kruhu, a čím výš toužím uniknout, tím hlouběji kloužu na mazlavé dno.
Ale dnes jsem v tom jílu nahmátnul něco pevného… Krabičku od zápalek s plesnivou rozinkou mého srdce – zavřeného v krabičce jako v rakvi. Se srdcem v propadlé dlani tu zaživa plesnivím v jámě uprostřed jámy. A jako ten, kdo padá do hlubin, vzdávám ruce vzhůru a na rozloučenou mávnu svým zvětralým srdcem do průvanu, který dolů zavál a rozmetal ho do všech koutů...