Spolkla mě dvojhlavá ryba

Spolkla mě dvojhlavá ryba. Má hlavu na obou koncích svého murénového těla.
Nejdřív mě přepadla ta tlama plná tmy. Semknuly se za mnou její bezzubé dásně jako vrata, které mě skryly před rozcuchaným mořem tam venku. Pak mě ryba v teple svých vnitřností obalila sádlem. Jako by chtěla vytáhnout sůl z mých ztroskotaných kostí. Aby se tukem promastily a vrátila se jim ohebnost na cestě za zubatým světlem.
To prosakovalo do útrobních temnot tou druhou, vyceněnou tlamou na konci smýkajícího se trupu. A já uviděl, jak mezi rozklenutými žebry světélkuje úzká, ale propastná stoka. Místo krve jí protékala černá kolomaz. Zbavený tíhy navrstvených šatů ulehnul jsem jako pírko na její hladinu. Nesla mě a pak unášela čím dál houpavější do zátočin žebrovaného koryta, z jehož kostí omílala zbytky odumřelého masa.
Ta druhá polovice ryby je totiž jen kostra potažená kůží. Najednou svoje zježené kosti vyhrotila proti mně. Tak jako hřeben očesala ztučnělé maso i z mých kostí, když jsem se propadal tím kostlivým roštem do rybího jícnu. Na jeho konci svítila tlama s hákovitými zuby. A strojově o sebe cvakaly, zatímco ta kolomazná krev mazala klouby zrezlých čelistí. Jako by to byl nějaký lis, do kterého jsem odpradávna klesal…
Pak už si jen pamatuju, že mě ryba ohlodala na ohryzek a vyplivla ven do světla. Do rybářovy dlaně. A ta neucukla ze štítivosti, ani se nezalekla mého očištění.