Říkáš, že se mám svléknout

Říkáš, že se mám svléknout ze svých mokrých šatů a projít tebou jako dveřmi…
Do ložnice, kdes mi postel rozestlal. Postel bílou, bílou pod měsícem, bělejší než po ostrůvku a po hladině rozfoukaná pírka… A jak větrné je usínání beze stropu! Když na čelo líbají mě stíny tvých okřídlenců, co sem zalétají v hejnech a mácháním křídel až k zemi ohýbají rákosovou zeď…
O to víc dojímáš mě slovy, že až příště svléknu svoje těžké hadry a nechám je ležet na prahu, dveře tu budou zase otevřené…