Jak tě mám rozpoznat, když jsem ztratil obličej?

Jak tě mám rozpoznat, když jsem ztratil obličej? V rozbité míse na krku nosím vystydlou polévku. A jak mám doufat, že mě v té beztvářné louži poznáš? Po dně se kutálejí moje vybělené oči. Vylov je z nehluboké mísy. Zas tě zahlédnou, když se do nich zadíváš.
Obalily se mázdrou ztučnělých a zívajících představ o tobě. Potáhly se mastným škraloupem, co donekonečna zrcadlí tvoje nápodoby. Od největší po nejmenší. Ustlal jsem si v neprodyšných matrjoškách s tvým nalíčeným, ale slepým obličejem.
Úží se dech. Je v nich těsno. I moje licoměrné modlitbičky zdušeně padají na zem. Je vůbec možné tě vdechnout do zakrnělých a sádelnatých plic? Vyžeň mě ze spižírny. Když ji rozboříš, vyvětráš z ní i pšoukajícího boha.
Bože, zbav mě boha! Jenže co zůstane? Nic, co bych vzal za kliku nebo za ucho, ani hák, za který bych se pověsil. Jenom bezmasý vztah. Vždyť víš, jak líně a že z nouze tě mám rád. Tak vycouváš do mlhy. Zbývá tu chybění. Moje vysklené oči žbluňkly na dno obličeje, který se rozlil přes nevysoký okraj.
A zatímco se mění v polévkovou mísu, zas propadám se naspod dutých bůžků, kde slepě nahmatávám svůj přejedený stůl.