Ten hladový pocit ze života, když ptáci pejí před úsvitem...

Pĕvci ve stínech noci vnitrobloku ghetta, okřídlení lovci úsvitu, osvobozené bytí oblohy. 

Vzpomínám na diskuze, o vykořisťování naivity, enthuziasmu mladých myslí ve jménu publicistiky, kalitalismu a pokroku.

Jak klábosíme ústy, kritizujeme lidi neustále stĕžující si na všechno, lidi s máslem na hlavĕ.

Je úterní podvečer, slunce dopadá svitem kýče na ikonický brnĕnský place, u jošta, před skalou, frekvence krásných mladých žen se zvyšuje s každým douškem ležáku, 

podívá se na mĕ tím levičáckým pohledem v oku: ,,tak křeč svobodného individualismu jak se mĕní v pózu,'' když mluví o lidech nadžánrového festivalu v kutné hoře.

Souhlasím, pozoruji myšlenkové toky a zrcadlení, střípky a pásma nàzorů, převzatostí, obraznosti. liji do sebe třetí pivo, ejlovou desítku a vnímám její ústa a oči jak mluví, vyjadřují tu vášeň z tvorby a ze života jak

  se témata střídají z malby, hudby, filosofie, až k tlaku kapitalistického realismu. 

Od Scaly pokračujem ke kabálu, kde hloučky brnĕnských tváří omladiny stokují bastl jam. Ve středu sálu na dvou vysokých prakťácích nejrůznĕjší krabičky. 

  zastihnu kousíček djeva setu mezi ambientní smyčkou a cinematickou pasáží, je to živé, ztrácí se ve stopách, ale už nemám chuť pít dál a musím vstávat pro kulturní kapitál,

jde na mě sociální úzkost, únava, rozloučím se novými přáteli, Denisou, Jakubem, pozdravím Vaška Vangelise a vzdaluji se do kolištního plátna noci, kde mezi stíny cizinců pronikají zvuky mĕsta, aut, ghetta, dozvuky stavů mé blahé příčetnosti ve svĕtle přítomnosti.