a pláňata

Byl podvečer. Krávy pomalu přešly přes vyschlý potůček. Jedna za druhou, jako ovečky, co je počítáš před spaním, když nemůžeš usnout. Znám to.        

Je spíš strouha, co sbírá jarní vodu, rozlévá se dravou touhou jara do luk a pak pokojně klesá. Čeká na déšť. Pro zvěř, pro žáby, pro kořání lesa.

Někdy v noci hraje s větrem na žesťové nástroje.

Sově vždycky nespisovně svážou křídla zimním lojem zpráv.

Pak zpívají.

Krávy putovaly jedna za druhou přes konečky trav. Houpaly vemeny jako zvony se svatým přijímáním mléka a telata kráčela za ním.

V blízkosti vláhy bývá více zelená, jemná žabím skřehotáním, pevná po dlaních, co sevřou tak, až nemůžeš dýchat. V zrcadle hladiny obrysy laní.

Po dlaních.

Po dlaních, co chrání dešťovou vodu v kalužích pro psy a můry s lidskými ústy.

Stromy do nich padají křehkou stranou obličeje.

Seskočila z vývratu a svlékla si košili. Už dávno nikdo nešílí. Chybí jí jedno křídlo. Dávno nelétá v myšlenkách, jen někdy, podá jídlo. Jídlo je i pitná voda. Nasliní si tužku a zapíše. Oitná voda jsou i slova poezie. 

Dlouho jí trvalo, než pochopila. Snášela se pozvolna k zemi, roztrhaná větrem na kosti a Adama. Byla sama.

V odrazu kaluží nikdo nikomu nedluží. Rostou tam ostřice, černý bez a

pláňata

z květu jabloně

smět provonět

jen to

co jedno je

jaderník jen pro mě

▶ a pláňata – philogyny – album na Rajčeti