Je hodina

Je hodina. Sedíš u okna, a protože tabule počmáraná čísly tě k smrti nudí, opřel jsi bradu do dlaně a koukáš se ven. Ven z těsné lavice, pryč z útulné, ale zapařené jednotřídky. Přestože dobře víš, že tě tu všichni mají rádi. A že tě všichni chrání hradbami svých těl, protože jsi malý. Tví kamarádi tě obklopují, jako by chránili vlastní srdce. A přece bys nejraději vyskočil z okna a utekl odsud… Tam, na ten kopec. Kopec, co je den ode dne větší, až se zahalil do mraků a jako obr se hrbí nad vesnicí. Tolik toužíš se tam rozběhnout? A nebojíš se, malíčku, že zabloudíš v javorových lesích, které s přicházejícím podzimem rudnou jako tvoje vlasy? Neutopíš se v tůních zádumčivějších než jsou tvoje oči? Ale i kdyby ses po obrových zádech vyšplhal až nad oblaka, už nikdy nenajdeš cestu zpátky do své jednotřídky. Dolů sestoupíš po kamenech a do úplně jiného údolí… Do kraje nedozírných jezer. Proto jediné, co si vezmeš z domova a co přeneseš přes kopec, je udička na ryby. A kdoví, možná jednou dojdeš až k moři. Ta neposednost tě nutí přesedávat z balvanu na balvan, stěhovat se z břehu na břeh, aby tě navečer oslepovalo zas jiné a větší jezero. Každé z těch jezer má tvář někoho z tvých kamarádů, které jsi nechal za kopcem. Ale tvá loďka nezdomácní na hladině žádného z nich. Budeš sám bloudit rákosem vysokým až do nebe, obalený komáry se budeš loudat močály a stočený do klubíčka spávat na fialových ostrůvcích vřesovišť. Teprve až padne mlha a zvedne se příliv a zaplaví všechna jezera, poznáš, že jsi došel na konec. A tam, až příliv zase opadne, zatlučeš do bláta na pobřeží čtyři kůly, na nichž vystavíš rákosovou chatičku, odkud se budeš dívat na nekonečnou pláň jako na tvář Boží…