Vnímání gravitace a improvizace

Zákulisí kabaret des peches, přijíždí Makaya s brýlkami, 

snažíme se ho rozmluvit, aby byl přijímaný, mám pro něj nachystanou hrst otázek, 

jsem téměř paralyzovaný úzkostí, živé rozhovory jsou kořením žurnalistiky,

ten pocit upřítomnĕní, položení příme dobré otázky, její návaznosti, řetězce myšlenek v okamžité spontánní reakci umělce. Třpyt, nebo propast. 

Je paradoxní, že s jedním s protřelých improvizátorů používá strukturu otázek, 

příprava je klíčová jako nápovĕda, oční kontakt přerušuje jen při sklopených očích na papír, 

usrkává pivo, neb ví že uzemňuje a pomáhá se stresem, i když zatemňuje ten krásný svit nezahalené mysli. 

Dostávám se k otázkám na oblíbené umělce, to společné tvoření, jsem v přítomnosti, ale zatížen přípravou, ve skutečnosti, jsem mohl improvizovat, ale co by to přineslo? 

takto mám jistý určité proces, ale důležité se děje mezi, 

za racionálním procesem, nejsem s to to vše pobírat, v kontextu geniální osobnosti, 

ale co když je to vše už znovu řečené. Po položení poslední otázky, jsem děsně rád, že to končí. 

Pokračujeme pak v debatĕ na pivních žních. 

Koncert je klasický, s výbĕrem s dikografie, se skvĕlými momenty a usedavými pasážemi. 

na konci kybernetické sólo, jako tvrzení energie a cvičení v hrstce let, v dekádách dřiny, hip hopový groove, střímné střihy, 

slečny za barem s velkou vrstvou make upu a naučenýma frázemi, v bílých košilých a s mírnymi rtĕnkami. dávám si rosé, růžové bílé vstřiky, prostě bál, gramovál. 

Po cestě z kabaretu, povídáme s barčou a Jirkou habartou, jdeme přes park, pod kolem bilé ruštĕny a omořanským mořem ze štatlu. 

,,svití vám zelená,'' povídám. Sám jdu. Na červenou. Na trojku. 

Úterní brno. Cesta francouzskou. Po ulicích popadané listí. Ženy jdou domů.