Svět, který dýchá

Svět začíná tichem, ještě než se zrodí jméno. Je to ticho husté jako mlha, v níž se těžce rozpoznává tvar. Z ticha vyrůstá první dech, sotva slyšitelný pohyb mezi bytím a nicotou. Tam, kde není ještě světlo, přesto existuje vůle k záři. A v tom je vše. V té touze po rozsvícení, v tom nejasném napětí, které tlačí z nebytí do bytí. Svět se rodí z přání být světem. Každé ráno je opakováním té první chvíle. Každé otevření očí je malý začátek vesmíru, a přesto, pokaždé, když se rozední, je svět jiný, protože jinak ho vnímáme. Svět se neustále přetváří podle úhlu pohledu. Lidé říkají, že svět se mění, ale ve skutečnosti se měníme my ... a svět, jako zrcadlo, mění svůj odraz.

Někdy mám dojem, že svět je obrovské vědomí, rozptýlené do tisíců forem. Kámen, který mlčí, rozumí tíze. Řeka, která plyne, rozumí času. Pták, který krouží, rozumí touze po svobodě. Každý z nich zpívá svou část jedné písně, kterou nikdo neslyší celou. Jen občas, když se zastavíš, když přestaneš chtít rozumět ... se ti v uších rozvibruje tichý tón. To svět mluví jazykem, který není jazykem lidí.

Svět má mnoho tváří a všechny se dívají. Nejsou to oči, ale průzory smyslu. Zrnko prachu tě pozoruje stejně jako hvězda. Nic není bez pohledu. Možná proto cítíme tíhu existence, protože jsme neustále viděni, nejen druhými, ale samotným bytím. Jsme obrazem v zrcadle, které se nikdy nezavírá. Když jdu lesem, slyším, jak svět dýchá pod nohama. Každý krok je vdech, každý nádech je souhlas s tím, že svět pokračuje. Listí šelestí, protože si pamatuje. Všechno, co existovalo, nezmizelo, jen změnilo tvar. Voda, kterou piješ, byla kdysi dechem oblaku, potem z čela pracujícího muže, slzou dítěte. Nic se neztrácí. Svět je dokonalý koloběh návratů.

Ale je také křehký. Křehkost světa se projevuje v okamžiku, kdy si uvědomíš, že by mohl nebýt. Že všechno, co má jméno, se může rozpadnout. V tom je bolest i krása. Vědomí konečnosti je to, co dává význam trvání. Kdyby svět trval věčně, nebyl by třeba jej milovat. Ale protože se může ztratit, přikládáme mu srdce. Svět má paměť. Neskládá ji jen historie, ale i prostor mezi událostmi. Tam, kde se nic nestalo, zůstává ozvěna možnosti. Možná právě ty prázdné prostory nesou největší váhu smyslu. Někdy se říká, že svět je plný hluku, ale já věřím, že je plný ticha, které čeká, až mu někdo naslouchá.

Člověk se v tom světě pohybuje jako poutník, který zapomněl cíl. Hledá pravdu, ale možná hledá jen potvrzení své vlastní existence. Všechno, co vidíme, je výklad, nikdy ne věc sama. Svět v sobě nenese jistotu, jen možnost. A právě to z něj činí prostor svobody. Protože kdyby byl svět pevný a dokončený, nezbylo by místo pro tvorbu, pro sen, pro změnu. Svět je krásný právě tím, že ještě není hotový. V každém zrnku písku spí celý oceán, v každém okamžiku věčnost. Není žádné oddělení, jen různé úrovně vnímání. My jsme svět, který se dívá sám na sebe zevnitř. To je možná nejhlubší tajemství, že rozdíl mezi pozorovatelem a pozorovaným je iluze. Když padneš do ticha a necháš svět, aby byl skrze tebe, zmizí hranice. V tu chvíli nejsi člověk v krajině, jsi krajina, která se v člověku probouzí.

Lidé se bojí temnoty, ale temnota je jen nepřítomnost jazyka. Tam, kde slova končí, začíná pravý svět. Slova ho krájí, dávají mu tvar, ale tím ho i zraňují. Přesto je potřebujeme, protože bez slov bychom neviděli sami sebe. Možná je tedy úkolem poezie léčit rány, které způsobil jazyk. Vrátit světu jeho celistvost, aniž by ji vysvětloval. Někdy, v noci, když město ztichne a hvězdy se zrcadlí v oknech, mám pocit, že svět je dech někoho, kdo sní. Že všechno, co se děje, včetně nás, je jen pohyb uvnitř velkého snu. A že ten, kdo sní, se probouzí skrze nás. Každé procitnutí, každé poznání, každý čin... to všechno je svět, který si uvědomuje sám sebe. V tom je naše role. Být okamžikem vědomí světa.

Je zvláštní, jak svět spojuje protiklady. V jedné ruce drží bolest, v druhé krásu. Bez jedné by druhá nebyla viditelná. Den nemůže být bez noci, život bez smrti, radost bez smutku. Možná je to největší moudrost světa, že dokonalost není v čistotě, ale v rovnováze. Svět není dobrý ani zlý. Je celistvý. A přece toužíme po smyslu. Smysl je zrcadlo, které stavíme před svět, abychom v něm zahlédli svou tvář. Ale svět nepotřebuje smysl, aby byl. Jeho bytí je smyslem samo. Když se přestaneme ptát proč, začne odpovídat jak. Svět není otázka, je odpovědí, která se neustále proměňuje v další otázku. Ráno má vůni začátku. Když se dívám, jak se světlo rozlévá po zemi, cítím, že svět se probouzí nejen kolem mě, ale i ve mně. Každé světlo je pozvánka k účasti. Každý den je příležitost být světem jinak. Být laskavější, pomalejší, vnímavější. Možná to je jediná skutečná etika. Žít tak, aby svět skrze nás mohl dýchat volněji.

A večer, když se svět uzavírá do tmy, nezaniká, jen se obrací dovnitř. Stejně jako my. Spánek není smrt, ale návrat do ticha, z něhož jsme vzešli. A to ticho je posvátné. Je to místo, kde se svět znovu skládá. Tam, v hlubině noci, se všechno ztiší a zůstane jen pulz jednoho dechu, který patří všemu. Možná není svět venku, ale uvnitř. Možná to, čemu říkáme vesmír, je vědomí, které se učí samo sobě rozumět. My jsme jeho slova, jeho otázky, jeho sny. A když milujeme, když tvoříme, když odpouštíme, svět se rozjasňuje. Protože láska je jediný jazyk, kterým svět opravdu rozumí sám sobě. Nakonec není rozdíl mezi světem a duší. Jedno je odrazem druhého. Co vidíme, je to, čím jsme. A co jsme, to tvoří náš svět. Každý pohled, každé slovo, každý dotek mění tvar reality. Jsme tvůrci i stvoření zároveň. A svět, ten nekonečný dech mezi námi a hvězdami ... je jen pokračování našeho srdce.

A tak, když se vždy ptáš, co je svět, odpověď není v učebnicích ani v nebi. Odpověď je v tichém souhlasu, který dáš každé chvíli. Svět je přítomnost. Je to prosté „ano“, které zní mezi vdechem a výdechem. A dokud to „ano“ trvá, svět existuje. Dýchá a sní...