My a pixely

Svítíme v obrazovkách, tady,

ale přitom tančíme ve stínech vlastních pokojů, v myslích, i v duších.

Srdce buší v rytmu notifikací,

ale kdy ti naposledy bušilo jen proto, že je jaro, z krásného úsměvu, hudby,

že je v nás něco, co nelze lajkem ani emoji změřit?

Lidé kolem nás jsou furt online,

a přesto jsou oči prázdnější než přehršle lidských tabu.

 

Nikdo s nikým nemluví ve skutečnosti.

 

Kupujeme čas a prodáváme pozornost,

smějeme se ve své bublině, žijeme tam,

zapomínáme se smát tomu, co je venku... i v nás.

Každá zpráva je drobný polibek,

každý lajknutý obrázek, či báseň je potvrzení, že existujeme,

že jsme tu, i když svět běží rychleji než naše myšlenky.

 

A pak jsou tu tiché okamžiky,

kdy všechno zhasne a my slyšíme chrochtání vlastního dechu.

Vlastní skryté myšlenky, těžkosti života.

To divné ticho plné možností

a přesto i tak cítíme, že jsme mladí,

protože být mladý není věk, číslo, ikonka,

ale odvaha být přítomný, nikoli minulý,

i když svět nabízí stovky obrazovek,

pixelů, led světel a miliony zpráv.

 

Kým vlastně jsme?

 

Kým jsi třeba ty?