Žít je víc, než stihnout žít

Ráno začíná tiše, ještě dřív, než se svět rozmyslí, jestli vůbec chce vstát. Z kuchyně dýchá káva, první teplé světlo dne. Hodiny šeptají povinnost. Voda teče, tvář se probouzí a v zrcadle se na okamžik mihne někdo, kdo možná snil o jiném životě, ale teď si uvazuje šálu a odchází. Město už dýchá, ševelí pneumatikami, kroky, výdechy opozdilců. Lidé se míjejí jako myšlenky, někdy o sebe zavadí. Každý z nich nese svůj den jako tác s rozlitou kávou, opatrně s nádechem obav, aby se všechno nezhroutilo, no, a aby se neztratila rovnováha.

A přesto...

Na každém rohu spí malý sen,

v hluku i tichu má člověk den,

který se vrací, jak řeka k moři

v němž unavený dech se noří.

Odpoledne se vleče, světlo tvrdne, oči těžknou. Všednost má pachuť kovu, rutinní, nezlomnou. Ale i v ní se skrývá křehkost, smích kolegyně, paprsek, co dopadne přesně na hrnek s odpoledním čajem, tichý okamžik, kdy si nikdo nedovolí na chvíli nic.

V oné chvíli...

Na stole drobek, v očích klid

a v srdci neviditelný cit.

Život není jen spěch, stín,

že i prach z cest má svůj splín.

Návrat. Návrat zpět mezi zdi, které znají tvé ticho. Boty v koutě, kabát visící jako druhá kůže. V kuchyni opět voní teplo, tentokrát večeře. Den se pomalu odvíjí zpět. Do sebe. V okně se stmívá a s tmou přichází smíření, že i ten nejobyčejnější den je drobným zázrakem přežití. Když nakonec ležíš, tělem unavený, v hlavě přesycen, srdcem naplněný tím, co bylo i tím, co ne, svět se na chvíli zastaví. Tiše, téměř neslyšně, se v tobě ozve...

Zítra zas ráno vstaneš z tmy,

v kapse ti šustí myšlenky

a mezi nimi ta nejtišší...

že žít je víc, než stihnout žít.