Hořké slzy osamlého publicisty

hitnulo mĕ to. Když vcházím na poslední koncert. Dvĕ mladé kamarádky z vídnĕ, jedna bruneta, druhá tmavovláska, jedna víc do experimentální hudby, druhá se veze. Hitnulo mĕ to jako galeona, vše okolo se rozostří, ale mysl se zjasní a pocit živoří jako na oslavĕ, švitoří, ševelí po životĕ, enthuziasmu, kontaktu s živou, ženskou bytostí. 

Bavíme se o hudbě, festivalech, doporučuji tipy, rozdávám, jako bych to dĕlal odjakživa. Dĕvčata jsou krásná, řeknou mi see ya. A jdou si najít flíček nahoře v auditoriu. Prostojím to před pravou bednou, v domnĕní, že mĕ dubové beaty spasí. Slyšel jsem je v Praze, ale tam přicházeli další shows jako VMO. 

I tak přivírám víčka a popíjím velký bílí vstřik, zašlapávám beaty a unikám té niterné prázdnotĕ, samotĕ, poselství nás samých o nekonečnu se mĕní v marnivost vyjádření jazyka, tichý přelud, boží dar. 

Vznáším se v oparu, dopaminový eskapismus. Pozoruji ženu v černém kabátu, s přísným výrazem lvice. Asperger bitch, pomyslím si. Někdy přemýšlím jako posuzující niemand. Prostě pičus. S velkou hlavou a komplexy. 

Ale dokáži je zahnat, smrknou se na úzkou masu viny a lítosti. Ego jako siluleta přání a ztotožnĕní. U desek potkám Lenok, už jednou jsem ji minul, teď vyjadřuji a cením její vystoupení, ptal se na media, studium, rozhovor. Zjevně ji to tĕší. 

S posledním střikem a transem za víčky, s tou hýčkající inspirací, kterou chováš v srdci a hladíš. Vnímáš, že může být hůře. Posloucháš amen a popíjíš to víno. Mlčíš, není se s kým bavit. Všichni poslouchají. 

Zvedneš se, jdeš do šatny, oblečeš se, před vchodem dvĕ dívky, povídáte si. Diví se, že jsem přijel až z Brna. Ano za kulturou, gastrem, galeriema, inspirací. 

Noční ulicí na motýlí dům, otevírá mi starší pán v terapeutickém svetru. Sprcha, čtení, psaní. Dojde pár co mluví cizí řečí, slyším jejich slova. 

Mám nafouklé břicho, Zjevně trávení-trápení, zažívání. Kousek po kousku, odkrajuji spánku. Tichá mez. A ty, vzpomínky na ženy. Na hudbu, na pocity, momenty, které za to stály. 

I ta cesta k příbĕhu. K pokoření. K bytosti uvnitř. K plané myšlence velebené okvĕtním plátnem vĕčnosti. Klasický Kerouac, skvĕlý zlodĕj východní poezie, mudrc, opilec, smažka, jako já, co si potají lije do úst zkapalnĕnou extázi, na úzkost, na zmar, na počátek všeho. Jako poprvé. V ráji. V pekle. Ve snoubení obou. V blakeovĕ svitnici. Zornici. Amen.