Když je noc dostatečně tichá

Pod hvězdnou oblohou se stávám stínem, nepatrným a křehkým. A přesto v té nesmírné rozloze necítím prázdno, ale domov. Hvězdy, které kdysi rodily světlo miliony let před mým narozením, teď nade mnou tiše spočívají a nesou připomínku, že i já jsem z jejich látky utkán. Starosti, které ve dne svíraly mou hruď, se v nekonečném prostoru rozpouštějí jako mlha v ranním světle. Zůstává jen tichá jistota, že život má smysl. Co přijde, přijít musí. Nic se neděje špatně. Jen se to děje. V tom vědomí mizí vzdor i strach a zůstává pokojné přijetí. A člověk, byť malý, je najednou nekonečně velký, protože patří ke hvězdám.