Chytil jsem se provazu

Chytil jsem se provazu. Visí ve tmě. Jediná věc nad propastí. Napnul se tak, že drnčí ve větru. Objal jsem ho celým tělem, až mi drkotají kosti. Jako bych byl pod proudem. A opravdu. Provaz od shora dolů začal světélkovat. Závratnou výšku svazuje se závratnou hloubkou. Vtom si všimnu dalších světélkujících lan. Kolem dokola. A všechna se sbíhají k vrcholku nekonečného stěžně. Po každém z nich, tak jako já, šplhá člověk. Stěžeň se i s provazy kymácí ze strany na stranu. Co chvíli někdo spadne. Ale teprve po dlouhé době se dole ozve šplouchnutí. Nám, co se ještě držíme, vstávají vlasy jako chaluhy se stoupající hladinou. To znamená, že si bouřka s námi dala dostaveníčko. A je to tady! Klikaté světlo přepálilo všechny provazy. A zase ta tma, jako by někdo vyhodil pojistky. O to víc je slyšet volání padajících o pomoc. Já se ale nepustím lana, i když mě táhne do hlubin. Najednou se hlubina vzedmula. A z hloubky se vyvalí vlny. Nelítostné jako pěsti. Bijou, a přesto nadnášejí. Modřiny a podlitiny mě v ledové vodě hřejou. Provaz, co mi z těla sedřel pruh kůže, dokonce pálí, jak se mnou v moři vyorává brázdu. Už vím, co to je polykat andělíčky... Ale držím se ho, protože je to jediné spojení s kouskem pevniny. Jako nekonečně dlouhá pupeční šňůra se napíná k neviditelné lodi, kterou vítr zahnal za obzor. Osvěcuje ho jen doutnající stěžeň.