ložní silulety

Bezvýznamný středoevropský vnitroblok témĕř úplnĕ pohlcený mlhou, která by se dala pojídat jako části tvé dekonstruované psychedelické identity, roztroušené v desítkách básních odrážejících vakuum a niterné vznĕty na prahu vnitřního literárního života. Bezhlesnĕ omamná a bezlistĕ strnulá siluleta stromu, nehybných vĕtví v dálce, vzdálené dĕtství a touha se pohroužit do mateřského lůna a ještĕ vyhřáté dĕlohy luny. Mĕsíční svit za nespatřitelnými rimbaudovskými víčky. 

Vyhojit jednu brázdu nad liduprázdným mĕstem nostalgické melancholie a z prvků trpkého utrpení přejít do bezesné samoty. Ve snaze o spánek se zanesenými dutinami, přemýšlí o obrazech, architektce z vesmíru, pramenech literární fikce i memoárech skutečné autorky, co ještě nečetl. Podivnĕ blízký šum malé černé ledničky do ticha noci. Už i zapálení vyhasíná, slyším zenovou kočičí fontánu téct. 

Modré svĕtlo displaje na modrém moři kódů. Odložím si nĕkteré hmotou zatĕžkané myšlenky, než spatřím éteričnost spánku. Dám sbohem tĕm tĕžkostem, jako bych skládal jemnocit v modlitbu. Odpustím výčitkám, jež už dávno skonaly. Nechám odplout, vše se rozplyne v pomíjivé mlze, upíjené v noci pomlk, básní a vyhořelých snů. 

Se zápalem si uhnal zápal průdušek, nebo příval chřipky, hlenů, organického materiálu. Při četbĕ nexusu, záplava faktografických dat a vĕjiček na čtenáře, který jen hádá, zda za písmeny je lidská bytost schopná cítĕní, nebo forma postavená na bázi křemíku a hvĕzdného prachu. Jaký je v tom rozdíl, když vesmír koná autopsyi v cyklech? 

Kdysi jsem se zrodil a kdysi zaniknu, v letmé hodině na bílé trajektorii, unikám do literárního vesmíru, kde na okamžik zamlžené vĕčnosti a pomíjivého, útĕchy-vlídného stromu, ukájím kus touhy a hrst stálého vnímání, vyznání, odlehčení malebné titĕrnosti slov bez zjevné hranice tušeného. Odkrojit frekvence šepotu digitální simulace. Jedině po zásahu editora, se vracím do racionálních komor své prchavé příčetnosti. Má lásko.