Nořím se pod hladinu

Nořím se pod hladinu. Ta se za mnou zavřela jako kulaté okno. Hloubku s plodovou vodou, kam se zas vracím, zjasnil červánkový úsvit. A jako by se do mě díval, když mi zdola svítí na cestu… domů. Do pomalu se otáčejícího oka obrovského víru. Voda v něm přibližuje věci snového světa jako zvětšovací lupa.
Vplouvám do rozvětvené spleti zaplavených schodů a předsíní, jež malými dvířky ústí do šerosvitných světnic bez oken, ale s klenbou upletenou z kořenů šlachovité vrby. Na mokvajících zdech tu světélkují fresky s malovanými okny do zahrad. Zdá se mi, že se hýbou… Chci se podívat blíž a ponořím hlavu do zdi. Uvnitř malby zaslechnu varovný křik ptáků, co splašeně poletují ve větvích, a zahlédnu jen okřídlený stín chlapce, který se schoval do rozpaženého jilmu. Jeho větve se ohnivě rozrůstají do celé zahrady a jako požár objaly fontánku, v níž se šplouchají ještě nenarozené děti s průsvitnou kůží. Po špičkách zas vyplouvám ze zdi.
Ale o kus dál, v setmělé chodbě mě čísi ruka vtáhla do zazděných dveří. Za ruku mě vzal tentýž hoch s křídly a teď mě vodí po náměsíčných stezkách až na viniční vršek, kde stojí hřbitovní kaple a její věžička trčí do děravé klenby noci. Tady mě opustil. Z kaple se jako vzdálené bouření varhan rozlévá zpěv kolébavě se vzdouvajících hlasů. S okem přilepeným na klíčové dírce pokleknu u dveří. Vidím, jak uvnitř, při plápolající svíčce, do rakve uléhá nejstarší biskup i se svojí berlou, a žehná třem biskupům, kteří ho na tlustých lanech spouštějí dolů, do hrobky. Nakonec ji zavalí balvanem. Opřu se dlaněma o hlavní dveře bez kliky, jež se pootevřely, a… ocitnu se zpátky na chodbě u dveří, které jsou zazděny.
Vtom se chodba naváhla k vzdálenému světlíku. Ten kulatě svítí do tmy. Skrz jeho zpuchřelou mřížku sem zaléhá šum listí z osikového háje, co se třepotá v třpytivém větru tam venku. Obnažená těla kmenů vzlínají až k hladině zjasnělých nebes. Seschlým listím, které svou chůzí rozviřuješ, se ke mně brodíš ty. Ale nejsi vidět. Jen tvoje oči se modrají už z dálky… Zastavil ses na pahorku u naší lavičky, kde mě vyhlížíš každý den. Nad tvojí skloněnou hlavou se klenou větrem rozhoupané větve rozkolísaných osik. Zdá se, že ty větve s brebentivými lístky jsou střechou altánku stejně neviděného a jen tušeného jako ty sám. Chci se za tebou rozběhnout a obejmout tě, ale náhle mě omráčí bolest v obličeji, když jsem vrazil do rezavé mříže světlíku, která oba naše světy neúplatně rozděluje.
V hlavě se zatmělo. Pod nohama se propadá zem a padám schod za schodem dolů po rozpadlém schodišti. To se kroutí, obrostlé vzplývajícími a kluzkými listy chaluh, do spodního patra. Do jídelny. V jejím čele vodnatě září velikánské okno, slité z jantarových, křišťálových a rubínových láv, jež se roztékají do žhoucích skvrn a malují světelné květy po stěnách. Stojím před ním maličký jako děcko před vznášejícím se sluncem. Valí se ke mně po dlouhém stole… A kdyby to bylo možné, řekl bych, že na něj vrhám stín. Stín křídlatého děcka s křivýma nohama. Jak zděšeně couvám, zakopnu o židli a spadnu. Můj znetvořený stín zmizel, ale ten okřídlený za oknem zůstal. Vtom mě zavolá rukou. Vyšplhám na židli, pak na stůl po kolenou, ještě krok a otočím oprýskanou kličkou u sluncové rozety, která se naříkavě otevřela do tmy…
Hučí tu vítr. V šerém nebi zakrákaly vrány zapřáhlé do pohřebního kočáru, co letí nad úvozem zčernalých bříz, až se jako tráva ohýbají pod kolesy, dokud jeho lucerna rozhoupaná v zádi nezrudne na konci tunelu. Strhává s sebou, co zvířil. Listí, zkroucené píšťaly od varhan, židle a provazy, oharek pozlacené berly, kusy rozdrolené omítky se zazděným peřím, děravou mříž… Jdu za ním stezkou na dně rokle. Chodbou bez útěšného okna. Z obou stran mě tísní břízy a shýbají se, aby si mě očichaly. Větří, že mám strach. Že zabloudím v lese, jestli se neprobudím. Dal jsem se kolébavě do běhu na svých zakrnělých nohou, a přitom odháním chrousty kroužící okolo mé hlavy. Noc se jimi hemží. Až mě nakonec obalil jejich kousavý roj… a otevřu oči.
Vzbudím se v hloží s trnitými větvemi. Pučí na nich bílé hvězdy. A už je trhá vítr, který zábne do kostí. Třesu se jak vysvlečený z kůže. A naslouchám, jak i všecko ostatní naslouchá. Je křišťálové ticho. V něm se rozvětvuji do celého spletence trav, houštin a stromů, až se zdá, že mou rozkošatělou duši nemůže nic okleštit… Tu vrzla železná branka ukrytá v hlohovém keři — a ten se rozhrnul. U otevřené branky stojí kluk s potrhanými křídly. Pak ukáže do trnitého a tak nízkého tunelu v křoví, že se jím protáhne jen dítě nebo dospělý po kolenou. Mám vlézt dovnitř. Ale zjistil jsem, že tam nestrčím víc než hlavu. Tma. Jen světelná skvrnka na konci tunelu se houpe ve zřítelnici mého oka. Jako by v dálce svítalo. A teď vidím, že to není nic jiného než lucernička v loďce, která se ještě dohoupává uprostřed jezera. Přitom se to zdá být tak dávno, co se za mnou zavřela hladina...