nerozluční...

nade mnou se táhlo azurové nebe s bílými mraky
pěkné copak o to
něčím ale přesto opotřebované
takové nebe z druhé ruky
které před dražbou někdo přeleštil lihem
aby vypadalo líp
může být taková i duše?

duše je jako proud, tvar jí dává až to co obtéká
ozvalo se

ocitli jsme se v překvapivém tichu
ale už jsme se znali dost dobře
aby nám mlčení nebylo nepříjemné
dokázal jsem ji chápat
podvědomě rozumět jejím náladám
i myšlenkovým vzorcům

zdá se mi že lidé jsou hrozně arogantní
když jsou přesvědčeni
že se už naučili a poznali všechno co se dá
a přesto touží být nesmrtelní
probouzí to ve mně cynika
to je jako říct
že už vím všechno o ženách

pronikavě na mě pohlédla
ale vyhnula se mým očím
/ještě jsem nepotkal nikoho jiného
kdo by to dokázal/
jako by si uvědomovala
že se prošla až někam tam
do tajemných koutů zahrady
kde se o něco víc rozrostlo křoví
kam se i já odvážím jen velmi zřídka

vzápětí se ušklíbla a mě se to líbilo
měla totiž velmi přitažlivé rty
a uměla s nimi zajímavé kousky

s tolika věcmi kolik vy jich víte o ženách
já dokážu žonglovat rozesmála se

nedal jsem na sobě nic znát
a s korektností dvorního ranhojiče
co napravuje vymknutý kloub korunnímu princi
jsem odzátkoval láhev a nalil do sklenic
mohli bychom si připít

co třeba na nesmrtelnost?

víte jak vidím nesmrtelnost Drahá Betánie
to není něco co se dá popsat
popis to pomáhá jen definovat
vymezit to
postavit kolem toho hráz porozumění
je to jako si sundat ponožky
ze všech smyslů
a najednou uvidíte stromy
v jarní zelené pokrývce
v plném rozkvětu léta
v nádheře podzimu
i v holé sklíčenosti zimy
a to všechno současně

myslím že vám rozumím řekla
člověk nedosahuje nesmrtelnosti tím
že život prodlužuje
ale tím že si jej nadělí…