pod zásypem...

není tu nic z napětí nejbližšího okolí
vznáší se poklid hloubky lesa
stojím na koberci z provlhlé trávy
nad hlavou se prostírá zvláštní tvar
ostře vyhřezlého kusu oblohy

na konci světliny vidím kamenné rozvaliny
snad nějaké stavby
kdo a proč by ale stavěl něco uprostřed lesů?
/třeba tu dřív les nebyl šeptla/
a proč to opustil?

volným klusem nebe táhnou
nikam nespěchající oblační
a já opřený o kamenný val
s ušima plnýma šumění větru
naslouchám jak tady něco dýchá
skoro věřím tomu co říkali prastaří
že pokud je v tomhle světě něco dokonalého
je to tohle místo a něco pod povrchem
co je tu od samého počátku
tak jako déšť co vytváří řeky

nedá se to zachytit na list mapy
dech je příliš prudký
křivky až moc rafinované
a jakmile se pokusím načrtnout tvář
zachvátí mě nezměrný pocit bezmoci
/pročpak?/

s každým novým úhlem pohledu
mění neuvěřitelným způsobem tvářnost
takže zachytit to je prakticky nemožné
jakoby mi něco co s tím souvisí
bez ustání mizelo před očima

ačkoli ji vídám často
ten fakt nevyplní prázdnotu
která se ve mně šíří
možná je zkrátka tak hluboká
že sebevětší množství hlíny s ní nic nenadělá