lidksy přioredně...

za dlouhých zimních nocí
ve světle polární záře
pozdě večer venku
za bdění v nekončícím slunovratu
možná přemýšlíte
co je to duha
jak žít svůj život
a kde se berou básně

na okraji výhně
která spaluje mlhu na světlo
tam kde končí země
tam se objevil život
bytost ani muž ani žena
ale zároveň oboje

v diferenciální rovnici
neunikneš
dřív než uplynou eony
neodejdeš
dokud budoucnost nebude minulostí

vybarvi mě šílenstvím
purpurovými světly
rentgenovým viděním
poskvrněná nerozhodností
spálená posvátnost
bůh ví jestli mi chybíš
kdo ví jestli vybíráš mé sny
když se sráží galaxie

ozvěna odpovědi
eliminuje otázku

přirozenost se stále otáčí
mezi dvěma kolébkami

zasnoubil jsem se s tou
o které jsem nikdy nepochyboval
vlétnout s ní do slunce
a nechal ji jít
s vědomím
že ona je ta
tam kde není moře ani písek
tráva ani kameny
obloha ani hvězdy
dokáže probudit tu
co čeká
až její neúplnost naplní
život a bytí

nastal čas pro tvoření
jen do toho milá Sjöfin