Je vzácné ho najít

Je vzácné ho najít. Leží v dlani jako v postýlce. Skořápku má puklou a z pukliny se kouří. Kouř voní po přepáleném cukru. Pod skořápkou to bublá, jako by se něco vařilo. Zvědavě ji rozlousknu. Uvnitř světlo. Sálá tak silně, až mi vypučel opar na rtu. Na okrajích skořápky, ze které šplíchá to tekuté světlo, se vysrážel černý cukr a nasládle doutná. Je to prý náramná lahůdka. Většinou ale shoří, než ho někdo najde. Dokonce se stává, že zapálí i mateřský strom, než se odloučí. Jen za dlouhých dešťů zapouští kořeny do rozmáčené země. Proto si hned prošacuji všechny kapsy, dokud z té nejzapadlejší, o které ani nevím, že ji mám, nevylovím lžičku. Sotva ji ale namočím do bublající dužiny, ohne se a zkroutí. Vařící vypadla z prstů. Na rukou puchýře jako krvavé květy. Chvíle rozpaků. Buď mi propálí dlaň, anebo se o něj rozdělím s ostatními. Neochotně se sehnu pro vystydlou lžičku a rozhrnu jí zem. Na dno jámy to světlo pochovám. Jestli neodumře, vyklíčí a rozkošatí se do nízkého, ale uzlovatého stromu, jehož větve se jako vlasy na hladině budou rozplétat a plazit do všech stran a teprve až napadne první sníh, obalí se horkým listím. Z listí pokape sladkost. Bude ji chytat do hrníčku nebo rovnou do úst, kdo ten listnáč v neprostupných hvozdech najde. A na konci těchto úvah olíznu zčernalý cukr, co ulpěl na prstech. Chutná jako spálené plástve. V té lahodnosti je něco trpkého. Nějaká tříslovina. Jakoby vzpomínka na dávné neštěstí, kdy někdo rozlil tu skořápku, až se kolem začervenal les a začal hořet Ráj…