O pokladu na hradě Bezděz

Po návsi malého městečka pod romantickou zříceninou se procházel obtloustlý starší pán. Knoflíky na jeho novém saku se leskly na poledním slunci a on si pyšně, s nosem nahoru, kráčel jako na přehlídce. Aby taky ne, byl to nejbohatší sedlák v okolí. „Levičkův statek,“ znělo mu v hlavě.

„Jak majestátně to zní,“ usmíval se pod vousy, tedy spíš pod svůj zakroucený knír, který nosil aby si mohl připadat jako všichni ti bohatí lidé ve městech. Přesně podle poslední módy.

 

Když dokončil svou promenádu po náměstí vydal se k domovu. Pyšně otevřel vrata do statku, ještě jednou se rozhlédl po okolí, zda se sousedé dívají a s povýšeným úsměvem vklouzl do dvora.

Jen co za ním zaklapla vrata sedlák stoupl přímo kýble plného kozího mléka. „Setsakra, prach a broky!“ křičel z plných plic naštvaně na celé hospodářství. „Co je to tady zase za bordel?“

 

Lomoz převrženého kbelíku a nadávky rozléhající se do okolí vyrušily čeládku z práce. Děvečka Blanka leknutím vyskočila až málem vysypala vejce z ošatky. Okamžitě se rozeběhla k vratům zjistit co se stalo. Tam už stál sedlák Levička, nohavici celou mokrou od kozího mléka a láteřil na celé kolo. Vedle stojící čeledín Otmar, se sekerou na rameni pozoroval sedláka a snažil se zadržet smích.

 

„Promiňte pane, já,já..“ zadrhla se mladá děvečka při pohledu na brunátného sedláka. „Já to chtěla odnést do síně jen co sesbírám vajíčka.“

 

„Chtěla, měla, už mám toho vašeho odmlouvání dost. Tenhle měsíc žádná výplata, vy chátro jedna mizerná!“ zakřičel sedlák a s hlasitým dupotem odkráčel do světnice. Práskl dveřmi až se křížek nad futry zakymácel a spadl na zem, kde se rozlomil vedví.

 

Otmarovi, který se do té doby snažil zadržet smích najednou došla trpělivost. „Lakomec jeden,“ zahlaholil. „Vždycky si najde nějakou záminku aby nám nemusel platit, honí nás jak nadmutou kozu a peníze žádné.“

 

„Vydržíme do konce měsíce a pokud se to nezlepší, půjdeme o dům dál, co ty na to?“ navrhla s úsměvem Blanka. Otmar jen souhlasně zamručel a odkráčel k zpátky štípat dřevo.

 

Sedlák naštvaně procházel po síni, mručel jak medvěd a nadával na všechny okolo. Usmyslel si, že té chátře, která pro něj pracuje nezaplatí ani korunu. Místo toho večer propije jejich výplatu v hospodě. „No co..“ pomyslel si. „Naštvali mě, tak se musím nějak uklidnit.“

 

Když se den chýlil ke konci, převlékl se Levička do svého dalšího parádního obleku a vyrazil do místní nálevny. Usadil se k prázdnému stolu v koutě, poručil si pivo a pozoroval hospodský ruch kolem. Seděl sám, nechtěl se paktovat s tou lůzou z vesnice, on je přeci něco víc. I tak mu ale občas bylo smutno. Smutek však vždy zahnala jeho truhlice plná zlaťáků schovaná pod postelí. Ach jak mu s jeho penízky bylo dobře.

 

Hospoda se začala plnit lidmi ale k Levičkovi si nikdo nepřisedl. I tak ale sedlák slyšel všechno o čem si u ostatních stolů povídali. Starý Sláva zrovna vyprávěl Oulehlovi, že jeho louku koupil nějaký nový sedlák co se přistěhoval odněkud z Moravy. Prý mladý chlapík, maká za tři a chce si tu zbudovat hospodářství. „To by tak hrálo, aby se tu množila nějaká náplava z Moravy,“ uchechtl se Levička. Ale už v duchu přemýšlel jak nově přistěhovanému uškodit.

 

Z úvah ho vytrhlo povídání od vedlejšího stolu. Seděli tam dva mladíci, které tu ještě nikdy neviděl. Normálně by ho cizí lidé nezajímali ale zaslechl slovo poklad. Nenápadně se přiblížil k mladíkům a špicoval uši aby mu ani slůvko neuniklo. „Jo, v té první věži, když se vydáš křížovou cestou nahoru k hradu,“ odmlčel se mladík aby usrkl piva. „Ty myslíš Čertovu?“ zeptal se ten druhý, s dlouhými blonďatými vlasy sepnutými do krátkého culíku. „Asi jo, tam je to prej zakopaný, ale kdoví, zkusíme tam zejtra mrknout ne?“

 

Levička nečekal na blonďákovu odpověď a vystřelil z hospody jak namydlený blesk. Jestli tam ten poklad je, musí ho získat dřív než ti dva utřinosové. Doběhl domů, sebral lucernu, lopatu, ruksak a vzhůru na hrad.

 

Měsíc v úplňku osvětloval křížovou cestu vedoucí do prudkého kopce k hradní zřícenině. Po ní se sápala postava obtloustlého sedláka s lucernou v ruce. Levička sípal a sotva popadal dech. Příkrá kamenitá stezka byla pro líného povaleče náročnou zkouškou. Zastavil se aby popadl dech. Zamrazilo jej, když se chladný severní vítr prohnal kolem zříceniny a rozfoukal mraky, které schovaly měsíc. Zbyla mu už jen jeho malá lucerna. Tu naštěstí závan silného větru nesfoukl.

 

Ze vsi pod hradem se ozvalo dlouhé smutné zavytí následované štěkotem psů ze sousedství. Odpočinutý sedlák, hnaný vidinou rychlého zbohatnutí se vydal namáhavě na další cestu. Našlapoval po kluzkých kamenech, několikrát zavrávoral, div se nesvalil zase zpátky dolů z kopce. Míjel zrovna jeden z obrazů křížové cesty když se z křoví ozvalo zašustění. Levička zbystřil. „Nejspíš nějaký zajíc,“ pomyslel si. V tu chvíli ale dostal zezadu do hlavy facku až to mlasklo.

Kolem něj proletělo hejno netopýrů a jeden z nich ho křídlem plesknul přes jeho proplešatělou hlavu. Sedlákovi se málem leknutím zastavilo srdce. Padl na jeden z kamenů, po kterých stoupal cestou k hradu. Ze zříceniny se ozval škodolibý smích, odrážející se s ozvěnou po celém kopci.

 

Ve starém Levičkovi by se v tu chvíli krve nedořezal. Chvíli jen seděl a přemítal, co se to právě stalo. Nakonec, hnán touhou po bohatství zase vstal a vydal se vzhůru. „Jen náhoda, občas tohle přeci dělá meluzína.“ dodával si odvahu, i tak ale raději zrychlil aby měl celé tohle noční dobrodružství rychle za sebou.

 

Brzy se před ním začala rýsovat silueta kamenného oblouku, jež byl kdysi hradní branou. Zhluboka se nadechl aby si dodal odvahy a proklouzl dovnitř. Přímo před ním se tyčila silueta věže, které místní říkali Čertova. Říkalo se, že tam straší, ale na tyhle pověry Levička nevěřil a z babských povídaček si vždy dělal akorát srandu.

 

Obešel kruhovou věž aniž by si všiml nějakého vstupu. „Co teď?“ začínal si zoufat, když tu najednou si všiml malého otvoru na spodku věže. Přiklekl a nadšený, že našel vlez, začal rozebírat okolní kameny aby se úzkou dírou protáhl. Během chvíle byl hotový, prohodil batoh a lopatu vzniklou dírou do nitra věže a sám se za nimi začal soukat. Co čert nechtěl. V půli cesty se sedlák zasekl svým tlustým břichem o jeden z kamenů takže nemohl ani tam, ani zpátky. Hlavou byl už ve věži ale nohy mu stále trčely ven. „Himl laudon,“ nadával Levička a vší silou se snažil protlačit dovnitř. Jeho sípání a nadávky však přehlušilo něco jiného. Znovu ten ďábelský smích. Najednou byl všude kolem něj. Skoro jakoby mu ten posměváček stál přímo u hlavy. Ještě naposledy vší silou zabral a vklouzl do úzkého prostoru kulaté věže. Několik zlatých knoflíků z jeho oblíbeného saka se odtrhlo a s zacinkáním skončilo někde venku, kde se rozkutálely do okolí.

 

„Konečně,“ oddechl si Levička a mnul si podřené břicho. Zlostí ještě kopnul do kamene, o který se zasekl když prolézal dírou. Balvan vypadl ze zdi a s lomozem se odkutálel někam pryč. Sedlák zvedl lucernu a rozhlédl se kolem sebe. Oči se mu rozšířily nadšením. Všude kolem se po zemi válely zlaťáky. Padnul na kolena a láskyplně je začal cpát do batohu. „Moji miláčkové, pojďte k tatínkovi,“ mluvil k nim, hladil je a laskal, zatímco plnil ruksak. Když byl batoh až po okraj plný nacpal si ještě plné kapsy. Zahleděný na bohatství vymýšlel, že s částí pokladu doběhne domů a ještě tu noc se staví pro zbytek.

 

Zničehonic se ozvala ohlušující rána. Jeden z kamenů z vrcholku polorozpadlé věže se uvolnil a jen tak tak, že lakomému sedlákovi při pádu nepřirazil jeho zlodějské prsty. Levička leknutím nadskočil, na nic nečekal a už prolézal dírou ven z věže. Šlo mu to překvapivě snadno.

 

Jen co se vysoukal ven překvapil jej znovu ten zlověstný smích. Jakoby v něm slyšel i nějaká slova. „Zloděj, zloděj,“ neslo se ztemnělou zříceninou. V tom ale přišlo ještě něco horšího, jeho největší noční můra. Ucítil slabé šimrání na krku, ke kterému se přidalo lechtání na celém těle. Levička zbledl, na malý moment úplně ztratil řeč, jakoby zkameněl. Po celém jeho těle lezly stovky pavouků, všechny zlaťáky, které si nakradl se proměnily v malé, osminohé tvory. Zcepenělý sedlák se probral, začal ze sebe pavouky shazovat na zem, strhnul ze sebe batoh a oblečení a pádil jako o život dolů z kopce. Cestou k vesnici ho doprovázel škodolibý smích čertů hlídajících na Bezdězu poklad.

 

A jak dopadl sedlák? Ráno ho jeho sousedé našli sedět na návsi, jen v podvlíkačkách. Mumlal něco o pavoucích a byl strachy úplně pomatený. Chasníci jej naložili na povoz a odvezli do města k doktorovi. Levička se už ale nikdy nevrátil. Jeho statek odkoupil nový sedlák, který se nedávno přistěhoval a vzal pod sebe i Blanku s Otmarem. A těm se pod novým sedlákem žilo o moc lépe.