O obru Balibukovi

Mladý čeledín Filip šel vedle koňského povozu a pohvizdoval si, polední slunce pálilo a na prašné cestě se před horkem nedalo schovat.
Poslední stín, který poskytoval les, minul mladík už před drahnou chvílí.
Na krátkou chvíli se zastavil, aby si otřel pot z čela, který mu stékal do očí.
Mladík si však nestěžoval, vezl poslední valník sena na nedaleký statek, kde sloužil.
Věděl, že tohle je jeho poslední práce pro statkáře a pak jej čeká výplata a zasloužená chvíle volna.
V myšlenkách už se viděl v nedalekém rybníku, kde se hodlal odpoledne zchladit.

Z rozjímání ho najednou probudilo hlasité zachrápání. Mládenec si myslel, že už z vedra blouzní, ale když se chrápání ozvalo znovu, zastavil povoz a neohroženě se vydal směrem ke strašidelným zvukům.
Vylezl na nejbližší kopec a v tom zahlédl něco, co jej vyděsilo.
V údolí spal obr a oddechoval tak mocně, až se celé údolí otřásalo.
Mladík si vzpomněl na vyprávění, které poslouchal jako malý kluk.
Staré babičky je tehdy strašily historkami o lidožravých obrech a dalších pohádkových postavách.
„Aby to tak byl obr lidožrout,“ zděsil se Filip a ihned utíkal zpět ke koním a rychle na statek uvědomit hospodáře.

Starý sedlák Bláha zrovna pokuřoval dýmku na lavičce před domem, když do vrat vběhl uřícený čeledín s koňským povozem. „Hospodáři!“ sotva popadal dech Filip. „Za kopcem spí obr. Je velký..“ chvilku se zamyslel. „Asi jako váš statek.“
Hospodáře zpráva vyděsila a okamžitě odběhl svolat shromáždění. Celá vesnice se sešla na návsi. Dlouho se rokovalo o tom, co s obrem udělat.
Každý ve vesnici měl strach. Starý kovář vykřikoval, že by mohli obra zabít když spí, tesař zase navrhoval koupit u čarodějnice zmenšovací lektvar a udělat z obra normálního člověka. Bohatá vdova chtěla obra uplatit, aby odešel. Nakonec se přihlásil Filip a navrhl, že by bylo nejlepší se s obrem zkusit domluvit a zjistit, co vlastně chce.

A tak, jelikož byl nejodvážnější z celé vesnice, se ještě ten večer vydal vyjednávat.
Obr ležel za kopcem a odpočíval po vydatné večeři, snědl totiž několik divokých prasat a to je pořádná porce i pro takového obra.
Vzrostlým smrkem si zrovna ze zubů doloval kousek masa, když spatřil na kopci přicházejícího mladíka.
„Dobrý večer, vznešený obře,“ začal uctivě Filip. Obr se posadil a se smíchem povídá „Já a vznešený? Nepovídej hlouposti, jsem jen obyčejný obr Balibuk. A přeji dobrý večer i tobě,“ odpověděl slušně obr.
„Co pro tebe můžu udělat?“ zeptal se Balibuk. Čeledín začal mluvit o tom, jak se obra všichni ve vesnici bojí, myslí si, že jim chce obr zbořit vesnici, zničit úrodu a všechny si zotročit. Obr počkal až Filip skončí, smutně se na něj podíval a povídá „Odevšad mě vyhánějí, protože se mě bojí, bloudím světem bůhví kolik let a nikde nemohu nalézt domov.
Chci lidem pomáhat, přátelit se s nimi a konečně najít místo, kde žít.“
Čeledín poznal, že Balibuk mluví pravdu a rozhodl se vesničany přesvědčit, že obra vyhánět nebudou a že může zůstat s nimi.

Někteří vesničané byli sice nedůvěřiví a remcali, ale po pár týdnech si nemohli Balibuka vynachválit. Obr pomáhal kde mohl, bavil vesničany
svými vtípky a historkami a všichni už jej brali jako svého kamaráda. Dokonce se na obra přijel podívat i pan král Přemysl a s Balibukem se spřátelil.

Několik let plynul život bezstarostně. Filip zdědil statek po hospodáři Bláhovi a oženil se místní děvečkou Lucií. Narodil se jim syn Honzík a dcerka Anetka.
Často si s obrem hráli, Balibuk si třeba na prsty přivázal provazy a udělal tak dětem houpačku, nebo když si děti chtěly pouštět draka,
tak jim obr zafoukal.

Jelikož ale svět není plný jen dobrých a spravedlivých lidí, rozhodl se Albert,král vedlejší země, že zaútočí na království našich přátel.

Jednou ráno tak obr zahlédl na obzoru valící se mračno prachu. Po chvíli v něm rozeznal obrovské vojsko valící se přímo na jejich vesnici.
Okamžitě zburcoval celou vesnici a vyslal posla ke králi s prosbou o pomoc. Rychle odnesl všechny ženy a děti do bezpečí. Filip mezitím stavěl s ostatními muži barikády z vozů a připravovali se na útok.

Nepřátelská vojska se zastavila nedaleko vesnice a začala se řadit do šiků. Praporce vlály ve větru a vesničané se strachem čekali schovaní za vozovou hradbou. Nastala chvíle ticha, jakoby se celý svět zastavil. Slyšet byl jen zrychlený dech vyčkávajících obránců. Ticho proťal výkřik „Pal!“ a slunce
zakryla salva šípů od Albertových vojáků. Balibuk se na poslední chvíli stihnul
schovat za kostel. I tak jej několik střel jen těsně minulo a obr pozoroval zabodnutý šíp, jenž těsně minul jeho ucho, jak ještě kmitá zabodnutý ve stěně dřevěného kostela. Za děsivého „Hurá!“ se šiky nepřátelské armády vrhly do útoku.
Z vesnice vyletělo několik šípů od zručných lukostřelců. Několik z nich našlo svůj cíl a pár Albertových vojáků zůstalo ležet na louce. Jiné se však jen s cinkotem neškodně odrazily od brnění. Druhá salva Albertových lukostřelců byla snad ještě děsivější, než první. A Balibuk zahlédl na zemi ležet tesařského učedníka s několika šípy v těle. „Budiž mu země lehká“ pomyslel si se slzami v očích. Vesnicí se začal ozývat křik prvních raněných.
Filip přikázal lukostřelcům pálit a ti vystřelili poslední salvu. Bohužel šípů nebylo mnoho. Albertovi vojáci vycítili příležitost a vyrazili plnou parou vpřed.

Vrhli se na vozovou hradbu. Ač se obránci snažili ze všech sil, brzy byly první vozy rozsekány na třísky a nepřátelé začali pronikat k návsi.
Strhla se litá bitva, vzduchem létaly šípy, koně ržály, všude bylo slyšet řinčet meče, dopadaly kladiva a cepy. Balibuk se oháněl obrovským kyjem a rozrážel nepřátelské vojáky. Filip s ostatními se mezitím bránili vším co bylo po ruce.
Pekař František těsně předtím než jej proklál cizí meč srazil tři vojáky dřevěnou lopatou na chléb. I tak ale snaha obránců začala přicházet vniveč.
Hordy lépe vyzbrojené armády tlačily vesničany ze všech stran, až se poslední hrstka obránců stáhla k Filipovu statku. Mezitím nedaleko od nich ze všech sil
bojoval Balibuk. Odrážel všechny útoky vojáků, ale začaly mu docházet síly.
V nestřežené chvíli ho jeden z nepřátel bodnul kopím do stehna. Obr zařval bolestí a odhodil opovážlivého kopiníka na střechu nedalekého stavení.
V tu chvíli si všiml, že je poslední skupinka jeho přátel obklíčena a zoufale se
brání u brány statku. Strach o nejbližší přátele v něm probudil magickou sílu
a obr se kulhavě rozeběhl pomoci svým nejbližším. Pohled na kolos valící se vesnicí a odhazující nepřátelské vojáky byl děsivý. Balibuk dostával jednu ránu za druhou, ale pral se jako lev. Konečně se prodral ke svým přátelům a mocnou ránou skolil několik dotírajících vojáků. Chaos bitvy najednou protnulo hlasité troubení rohu. „Král Přemysl přijel na pomoc!“ křičel nadšeně Filip.
Ihned jej však zamrazilo. Jeden z nepřátelských šípů jej trefil do ramene a on padnul bolestí na zem. Poslední co si pamatoval byla ohromná rána, až se země zachvěla.

Filipa probudil jeden z Přemyslových vojáků, který jej začal ošetřovat. Královské vojsko zahnalo Alberta na ústup, ale nikdo neslavil. Z vesnice zbyly jen trosky a krajinou se ozýval pláč a sténání raněných. Voják pomohl Filipovi posadit se a nabídnul mu láhev s vodou. „Co se stalo s Balibukem?“ zeptal se, jakmile se osvěžil lokem vody. „Je těžce raněný a nejspíš nepřežije,“ odpověděl se smutkem v očích voják. „Obětoval se pro vás. Při poslední nepřátelské salvě šípů vás ochránil vlastním tělem.“

Filip se vzchopil a s bolestí se doklopýtal k obrovské postavě ležící na zemi.
Se slzami v očích objal rameno raněného kamaráda a do ucha mu zašeptal
„Děkuji ti, můj velký příteli. Obětoval ses pro nás a naší svobodu.“
Obr zakašlal a přeskakujícím hlasem odvětil „Bylo mi ctí obětovat se pro přátele. Pro ty, kteří mi dali možnost žít normální život plný lásky a porozumnění.“ vykašlal krev a pokračoval „Pohřběte mne prosím támhle na kopci a nad mým hrobem postavte hrad. Mé kosti učiní můj hrad nedobytným.“ S těmi slovy vydechl naposledy.
A tak se také stalo. Po velkolepém pohřbu, na který dorazil i král Přemysl,
postavili vesničané nad Balibukovým hrobem majestátní hrad. Dali mu jméno Svojanov.