Hrad, co nemá jméno

Pot, stékající do očí, zamlžoval pohled. Musí vpřed, tam, kde se bije jeho král. Řinčení zbraní, nářek raněných a všudypřítomný pach smrti dokresloval apokalypsu bitevního pole. Bořil se na rozmáčené louce plné kaluží, rozšlapané desítkami stop vraždících se mužů. Místo, kde lidský život nemá žádnou cenu. Ani on neměl žádnou cenu. Jeho jediným úkolem, životním posláním, bylo chránit krále. Ten se právě jako lev rval se třemi nepřáteli. Oháněl se mečem a jeho tanec smrti držel nepřátele v šachu. Zatím. Jak dlouho ještě vytrvá?

„Vpřed, pomoci králi,“ tepala mu v hlavě myšlenka. Neměl strach o svůj život, jedinou jeho obavou bylo, že selže. Vytáhnout botu obalenou blátem, těžkou, jako kdyby na ní měl závaží. Další krok, znovu bláto. „Vydrž,“ křičel sám na sebe v hlavě. Zleva zahlédl záblesk čepele. Nacvičeným pohybem vykryl úder štítem. Silný náraz protivníkova palcátu rozvibroval celý jeho štít a on ucítil silnou bolest v levé ruce. Štít však nepustil. Přikrčil se, nepřítel promáchnul zbraní nad jeho hlavou a zavrávoral. Toho Richard využil, vší silou, které byl schopen, se podkluzujícíma nohama v bahně vzepřel a narazil do nepřátelského vojáka. Ten se pod tíhou výstroje zhroutil k zemi. Šikovným pohybem meče jej pak Richard probodl. Vytáhl meč z mrtvého těla.

Když pohlédl směrem ke svému králi, uviděl, jak se kolem něj shlukuje kruh plný cizích plášťů. Jeho pán byl obklíčen. Prudké škubnutí a bodavá bolest v pravé noze jej donutily podívat se dolů. Z kolene mu trčel šíp. Než si stihl uvědomit, co se právě stalo, padl k zemi jako podťatý.

Richard se probudil zborcený potem. Stále se vracející noční můra, vzpomínka na bitvu, při které byl raněn, se vracela už několik měsíců. Stejně jako bolest v koleni, památka na šíp, který mu proklál nohu a ukončil tak jeho vojenskou službu, navždy. Už v lazaretu, kam ho převezli, si uvědomil, že život plný násilí a smrti není nic pro něj. Dlouhé ležení v čistém povlečení bylo po dlouhých letech plných válečných střetů a strachu o život balzámem na jeho duši. Uvědomil si tu však také to, že jediné, co v životě chce, je klid.

Když pak jednoho dne přijel raněné navštívit sám král, dal se s Richardem do řeči. Král byl moudrý muž a poznal, že Richard už dál bojovat nemůže. Za jeho zásluhy v poslední bitvě, kdy odháněl nepřátele do té doby, než stihly přijet posily, ho jmenoval správcem malého hradu, obklopeného oborou. S vděčností nad nabízenou prací se Richard uklonil a políbil panovníkovi ruku.

Teď, tady ve své komnatě, do které ještě nestihlo proniknout sluneční světlo právě se probouzejícího dne, vzpomínal na události uplynulých měsíců. Dobelhal se k malé misce, nad kterou viselo kruhové zrcadlo. Ze zrcadla na něj pohlédla tvář modrookého mladíka s rozcuchanými blonďatými vlasy a krátkým strništěm na tváři. Pod očima měl kruhy z nedostatku spánku, plného nočních děsů a můr. „Musím se dát dohromady, vypadám jak po flámu,“ pomyslel si a dal se do ranní hygieny. Brzy nato už dveřmi komnaty procházel upravený mladý muž, tak jak se na správce slušelo.

Na hradním nádvoří se proti němu vrhla štěkající psí smečka, dožadující se pohlazení a pochvaly za hlídání. Nadšeně poskakovali kolem svého pána, div jej svým dováděním neporazili na zem. Sotva je Richard stihl všechny pochválit a pomazlit, roznesla se po celém nádvoří vůně čerstvě uvařené kaše.

V kuchyni už kouzlila kuchařka Linda, mladá blonďatá dívka, starající se o celé hradní osazenstvo. S myšlenkou na pořádnou snídani se proto Richard vydal směrem, odkud se vanula omamná vůně. Jakmile vstoupil do dveří, zjistil, že je poslední. Všichni ostatní tu už byli. Linda ještě domíchávala kaši v hrnci a u stolu seděl zbytek hradní posádky.

Podkoní Zbyšek, lehce obtloustlý chlapík, který měl vtip nebo historku pro každou příležitost, zrovna něco vyprávěl vedle sedícímu lovčímu Oldřichovi. Mladý lovčí se začervenal a hned vyprskl smíchy.

„Dobré ráno vespolek,“ zahlaholil Richard na pozdrav.

„Dobré ráno,“ odpověděli mu sborem všichni. „Ber místo,“ ukázal Zbyšek vedle sebe. „Teď jsem tady mladýmu povídal, jaká to byla mela včera v hospodě ve městě, chlapi se tam servali kvůli nový šenkýřce. No to ti povídám, židle po sobě házeli, korbely rozbíjeli o hlavu. No a vona nakonec vodešla s takovým třasořiťkou,“ smál se dobrácky Zbyšek. „Jo, a abych nezapomněl, potkal jsem královskýho posla. A tohle ti mám prej předat,“ dodal a vytáhl zamotaný pergamen opatřený královskou pečetí.

„Díky moc, kdy jsi se vlastně vrátil?“ zeptal se Richard. „Je to tak sotva hodinka nebo dvě, vyrážel jsem z města brzo. Zásoby jsou už ve spižírně, a pokud pro mě nemáš další práci, tak bych si šel po jídle dáchnout.“ Richard přikývl, roztrhl královskou pečeť a rozvinul pergamen. Celé osazenstvo kuchyně napjatě pozorovalo hradního správce, jak čte zažloutlý kus papíru. Oči mu bloudily po řádcích, z lehkého pousmání se najednou stalo mírné rozladění následované zase úsměvem. Položil pergamen na stůl. Nastala chvíle napětí, každý zvědavě očekával, co se píše v dopise.

„Takže,“ usmál se Richard, „náš pan král Jan se k nám v brzké době chystá na návštěvu, chtěl by vidět, v jakém stavu je hrad, a rád by si zalovil v naší oboře. A taky se ptá, jestli už jsme konečně to naše nové sídlo nějak pojmenovali,“ dokončil shrnutí dopisu.

„A už je to tady zase,“ povzdechla si Linda. Jméno hradu, to bylo téma věčných hádek. Už ani nepočítala, kolikrát seděli tady v kuchyni a hodiny probírali všechna možná jména. Nikdy se nedokázali shodnout. Richard byl sice správcem hradu, ale vždy bral své podřízené s respektem a porozuměním a málokdy se stalo, aby musel zvýšit hlas. A u jména hradu chtěl, aby se na něm shodli všichni. Byl to přece jen jejich domov.

„Teď to nebudeme řešit, ještě bychom se zase pohádali, navíc nás čeká práce,“ rozhodl Richard. „Ty, Zbyšku, se jdi po snídani natáhnout, máš za sebou dlouhou cestu, odpoledne bych ale potřeboval, aby ses podíval na Julii, ztratila podkovu, a když jsem se naposledy vracel z města, už trochu kulhala.“

„Rozkaz, šéfe,“ přisvědčil dobromyslně Zbyšek. „A my,“ pohlédl na Oldřicha, „se vydáme do obory, zjistit, zda je všechno v pořádku.“

„A já,“ s úsměvem opáčila Linda, „připravím k obědu bramborové placky, které máte tak rádi.“

Když na stole přistála mísa s kaší, dali se všichni do jídla.