Legenda o pětilisté růži II

Lov

Kopyta zaklapala na kamenném podloží krátkého tunelu, jenž sloužil jako vstup do hradu. Bránou projeli dva jezdci, na zádech luky, na koňském sedle přivázané toulce s šípy. Po chvíli se vnořili do hlubokého lesa. Oblohu nad nimi zakryly větve husté lesní obory a hrad, i s jeho vysokou věží, se za nimi ztratil.

Jezdci zatím pokračovali širokou cestou vedoucí k nedaleké vesnici, zanedlouho však zahnuli do lesa a jeli už jen vyšlapanou stezkou směrem na západ. Koně uhýbali blátivým kalužím a oba muži se stále častěji skláněli před hustými větvemi stromů, které by je jinak srazily ze sedel. Zanedlouho se dostali do míst, kde už nemohli pokračovat na koňském hřbetu.

„Sesedneme, uvážeme koně a dál se vydáme pěšky,“ navrhl Richard.

„Vidím to stejně,“ přitakal Oldřich. „Jen pozor, tuhle část obory ještě nemáme úplně prozkoumanou.“ Oldřich šel jako první, lehce našlapoval, opatrně rozhrnoval nízké stromky a vysokou trávu tak, aby mohl neslyšně projít. Richard jej následoval a snažil se neudělat žádný hluk, který by na pohybující se dvojici upozornil. Lovčí se najednou zastavil a posunky k sobě Richarda přivolal. V blátivé cestě se před nimi objevily obtisky srnčích kopýtek a podle dalších stop tu před nějakou dobou prošla bachyně s malými selátky a pak něco, co oba muže vyděsilo.

„Medvěd!“ špitl Richard.

„A ne zrovna malý, budeme to muset prozkoumat,“ odpověděl lovčí.

Oba muži se s nataženými luky připravenými ke střelbě vydali po medvědích stopách. Občasné zválené křoví a odraná kůra stromů jim dávaly jistotu, že jsou na správné stopě. Vyměnili si role, teď se do popředí dostal Richard. S jistotou sledoval medvědí šlápoty, kterých bylo naštěstí v blátivém lese po velkých jarních deštích dostatek. Na kraji malé mýtiny se Richard zastavil, přikrčil se a napjatě pozoroval louku. V trávě, přímo uprostřed mýtiny, ležela zmrzačená srnka.

„To nevypadá, že by zabíjel z hladu, to by ji buď snědl, nebo si ji odtáhl do brlohu,“ poznamenal Oldřich, který se připlížil a taktéž si všiml mršiny.

„To je divné, nikdy dřív jsem nic podobného neviděl, skoro to vypadá, jako by ji zabil jen tak,“ podivil se Richard.

„To je blbost, třeba je nějak nemocný. Musíme tomu přijít na kloub. Pojď za mnou.“ Oldřich se zvedl a krytý pod stromovým porostem a křovím prolezl na druhou stranu louky. Tady, u rozváleného křoví, našli další medvědí stopy, vedoucí do hloubi lesa. Napjatě pokračovali dál, až uslyšeli zlověstné bručení. Zastavili se a tiše naslouchali. Bručení šlo z nedaleké jeskyně.

Oldřich ukázal Richardovi, ať na něj počká, a opatrně se vypravil k ústí sluje. Nelidský zápach rozkládajícího se masa se mísil s pachem zmoklé kožešiny. To vše se linulo z tmavého vchodu do jeskyně. Oldřich opatrně nahlédl do černočerné temnoty. V ten okamžik se proti němu se strašlivým vrčením vyřítila obrovská černá koule. Lovčí jako zázrakem pustil tětivu nataženého luku a vystřelil. Pak ucítil jen obrovskou ránu, kdy do něj narazilo medvědí tělo a odhodilo jej ke kořenům nedalekého vzrostlého buku. Zatmělo se mu před očima.

Richard uviděl, jak z jeskyně vyskočil medvěd, a ještě než stihl narazit do Oldřicha, vystřelil za ním šíp. I v té rychlosti jasně viděl, jak střela našla svůj cíl a zabodla se do medvědího kožichu. Bestie si ihned všimla, že lovec, kterého právě odhodila na strom, není v lese sám. S hrozivým řevem, který se rozléhal po celém lese, se vrhla vstříc další oběti. Richard mezitím vyndal z toulce další šíp, natáhl tětivu až k prasknutí a vystřelil. Šíp proletěl kolem medvědího ucha a se zacinkáním se odrazil do útrob jeskyně.

„Kruci,“ zaklel a rychle z toulce vyndal další šíp. Zraněný a o život bojující medvěd se valil jako lavina přímo na nebohého Richarda. Ten na poslední chvíli uskočil před běžícím medvědem, který se prohnal jen těsně kolem něj. Než si rozzuřená bestie uvědomila, že minula svůj cíl, schytala šíp zezadu do kožichu. S bolestným řevem se vzepjala na zadní, hned však dopadla na všechny čtyři, a než stihl Richard znovu vystřelit, zmizela v nejbližším křoví, zanechávajíc za sebou na zemi krvavé cákance.

Když se Oldřich probral z mrákot, viděl, jak k němu běží bledý Richard.

„Oldo, jsi v pořádku?“ prohlížel si ho starostlivě, jakmile doběhl.

„Ale jó, jen mám asi něco s ramenem a bolí mě žebra, ta bestie mě pěkně převálcovala,“ chtěl se zasmát, ale místo toho si s bolestným syknutím stiskl hruď. „Dostals ji aspoň?“ zeptal se.

„No, trefil jsem ji, dostala dva šípy do těla, ale utekla mi do lesa,“ odpověděl s nešťastným výrazem Richard.

„Musíš toho medvěda dostat, jinak tu bude škodit dál.“

„Ale přece tě tu nemůžu nechat…“

„Já se vrátím zpátky na hrad a pošlu ti na pomoc Zbyška, ty se ale vydej po stopách. Jestli ta bestie zase zaleze do nějaký jeskyně, už ji ven nedostaneme.“ Richard věděl, že má mladý lovčí pravdu, teď byla jedinečná šance. Ale přece tu nemůže kamaráda nechat na holičkách. Z myšlenek ho vytrhl Oldřichův hlas: „Tak běž už, jinak ti zdrhne. O mě se nestarej.“ Poslechl tedy a vydal se do míst, kudy medvěd utekl.

I kdyby nesledoval krvavou cestičku před sebou, viděl by Richard spoušť, kterou zběsilý medvěd, bojující o holý život, napáchal v lese. Malé stromky ležely polámané na zemi, vysoká tráva uválená a v křovinách díry od toho, jak jimi medvěd bezhlavě proběhl. Les byl najednou až podivuhodně tichý, jak veškerá zvěř, cítící nebezpečí a slyšící úprk zraněného medvěda, utekla do vzdálenějších koutů hvozdu.

Stopování Richarda zavedlo až k menší skále, pod kterou uviděl mokřady. Zastavil se, aby se rozhlédl po okolí. A vtom jej spatřil, na kraji lesa ležel raněný medvěd. Richard pozvedl luk, pečlivě zamířil, ale v tu chvíli se nad jeho hlavou ozvalo zaklepání.

To strakapoud vydlabával svým zobákem díru do nedalekého stromu. Tahle krátká chvíle ovšem stačila k tomu, aby vítr odvál pach Richardova potu k medvědovi. Ten ucítil svého lovce a vydal se k poslednímu zoufalému boji. Richarda strakapoudovo zaklepání vylekalo, a to se mu málem stalo osudným. Na malou chvíli ztratil ostražitost. Místo ležícího medvěda, jenž měl být snadnou kořistí, se teď proti němu řítila krvelačná nestvůra s vyceněnými zuby. Richard rychle zamířil, vystřelil a letící šíp trefil medvěda přímo do hlavy. Rozběhlá nestvůra však již nestihla zastavit a narazila jako beranidlo přímo do svého protivníka. Svět se Richardovi roztočil, najednou netušil, kde je obloha a kde zem. Padal ze skály, narážel do kamenů, odrážel se od malých stromků, rostoucích ve skále, až nakonec dopadl na zem. Kousek vedle něj dopadlo s hlasitým šplouchnutím tělo nestvůry.

„Aspoň, že jsem dopadl do měkkého,“ pomyslel si, když se celý rozbolavělý od utrpěných ran pokusil postavit. Ale nešlo to, každý jeho pohyb jej stahoval níž. Mokřady měly v moci svou další oběť. Máchal kolem sebe rukama, nohama, zkoušel se vyhrabat z té proklaté bažiny, ale ať dělal, co dělal, bořil se čím dál hlouběji. Chtěl křičet o pomoc, ale z úst mu nevyšla ani hláska. Navíc si v zápase o život ani neuvědomil, že je v lese sám. Už byl v bahně po prsa.

„Tohle je můj konec,“ pomyslel si. „Tolik bitev a tažení, a nakonec člověk umře v bažině.“ Tíha bahna tlačící na něj ze všech stran mu bránila, aby se pořádně nadechl. Ještě poslední pohled na lesy, obklopující mokřady. Jak krásné by bylo procházet se tady a v klidu si užívat života. Najednou mu přišlo, že se mezi stromy mihlo něco, co tam nepatřilo, jako by tam probleskla jakási rudá barva. Do úst mu vniklo bahno. To je tedy konec, sbohem, živote. A pak jen podivné bílé světlo.