Legenda o pětilisté růži III, IV

Smrt v močále

Les byl pro ni po dešti vždycky nejkrásnější, kapky, které ještě nestačilo slunce vysušit, odkapávaly z větví stromů, mechový polštář pod jejíma bosýma nohama příjemně studil a lem šatů měla promáčený od rosy. Pár kapek z nedalekého stromu ulpělo i na jejích rudých vlasech. I přes všechno, co ji trápilo, se cítila naživu. Opravdu naživu, tak jako před lety, předtím, než přišel on a zaklel ji.

Zaplašila ty myšlenky, nechtěla si kazit krásný den. Pohodila hlavou, až jí z vlasů odlétly kapičky vody. Na nedaleké louce se pásly srnky, už z dálky viděla jejich bílé zadečky, zářící směrem k lesu. Jako děti jim říkaly zrcátka. Při té vzpomínce se pousmála. Jak dávno to je, co byla ještě dítětem? Se všemi plány, láskami a nekonečnou fantazií? Kdoví jak dlouho už tu trčí zakletá v lese. A co maminka? Jak se asi má?

Slza ji při vzpomínce na milovanou maminku stekla po tváři. Ne, teď na ni nesmí myslet. Její myšlenky zaplašil praskot ve vzdálenější části lesa. Srnky také ucítily vetřelce a plavnými skoky zmizely z louky v nedalekém lese. Chvíli nato přeběhla louku bachyně s malými selátky, následovaná jezevcem a liškou. Dokonce i ptáci se vznesli z korun stromů, až jejich hejno na krátký okamžik zatmělo slunce.

„Něco se děje,“ pomyslela si. „Snad to není požár, nebo že by zase útočil medvěd?“ Svižným krokem vyrazila na místo, odkud slyšela praskot. Ladně probíhala lesem, skoro jako kdyby se vznášela, vyhýbala se kořenům, padlým větvím i kamenům. Jen občas zachytila lemem sukně o roští. Brzy dorazila k malé mýtině u skály. Schovaná za stromem pozorovala děj na pasece.

Uprostřed louky ležel raněný medvěd. Zdálky poznala, že z něj trčí šíp. Zvíře těžce oddechovalo, jako by za sebou mělo dlouhý běh. Na skále se najednou cosi pohnulo, sotva viditelný pohyb, kterého by si normální člověk ani nevšiml. Pro ni, která žila několik let v lese a byla zvyklá na každé jeho zákoutí, to bylo něco nezvyklého. Uviděla postavu, jak zkušeně natahuje luk, už chtěla vyslat smrtonosný šíp, ale najednou se nad ní rozeznělo klepání strakapouda. Postava znejistěla, toho využil medvěd, který lovce ucítil, stoupl si na všechny čtyři a se smrtonosným řevem se rozběhl přímo na nebohého lovce.

V tom rámusu a medvědím řevu přeslechla svistot vystřeleného šípu a uviděla jen, jak medvědí tělo naráží do toho člověka a jak se oba řítí ze skály přímo do mokřadů. Zastavil se jí dech. Poprvé v životě viděla smrt přímo před sebou. A nebyl to hezký pohled. Obě těla dopadla do bažiny s hlasitým šplouchnutím.

„Co když ale lovec ten strašný pád přežil?“ napadlo ji najednou. Rozeběhla se přes louku, nedbajíc na ostružiní, kterým proběhla, ani na to, jak jí ostny natrhly kůži nad kotníkem. U kraje močálu se zastavila a spatřila mladého muže, potopeného po krk v bahně. Zavřela oči, namířila pravou rukou na nebohého topícího se a šeptem pronesla několik slov, poté pootočila dlaní směrem vzhůru a mladíkovo tělo se jako zázrakem vzneslo z bažiny. Pouhým pohybem prstů pak tělo, jež se vznášelo jen kousek nad močálem, nasměrovala k sobě. Lehce položila lovcovo tělo, celé špinavé od bahenní koupele, vedle sebe na měkký polštář zválené trávy. Přiklekla k němu, a když ucítila slabý dech na smrt vyčerpaného člověka, zaradovala se.

„Žije!“ V ten moment se jí zatmělo před očima. Energie, kterou musela vložit do kouzla, byla tak velká, až vyčerpáním omdlela.

Probudily ji až teplé sluneční paprsky hřející ji na obličeji. Přerývavý dech vedle ležícího mladíka se sice od vytažení z močálu zklidnil, ale pořád zněl chrčivě. Zablácený muž sebou zničehonic zacukal. Musí mu pomoci, nemůže ho tu takhle nechat. Přiblížila se k němu, i přes špínu a bláto uviděla několik krvácejících ran na jeho těle.

Utrhla cár ze svých šatů a začala omývat krvácející rány. Když byla hotova, vytáhla z brašny, kterou nosila stále s sebou, malou mističku s hojivou mastí. Nanesenou mast opatrně vtírala do hlubokých ran, které se přímo před očima začínaly jako zázrakem hojit. Jemnými pohyby, tak aby mladíka neprobudila, ošetřila i ostatní rány. Obvazy, vyrobenými z lýka, pavoučích sítí a kousků lnu převázala zbylé rány, aby se do nich nedostaly nečistoty. Z nejhoršího už byl mladík venku.

„Střílejte, musíme se probít na pravou stranu,“ zamumlal raněný, až se dívka lekla. Blouznil ze snu, aby taky ne, když mu sáhla na čelo, jako by bylo v jednom ohni. Odhrnula jeho blonďaté vlasy, ještě slepené blátem.

„Takový krásný mladík,“ uvědomila si se zalíbením, když mu mastičkou masírovala spánky. Vtom se mladíkovi otevřela víčka a ona se tak ztratila v modré hloubce jeho očí.

Záchrana

Bílá záře Richarda oslepila, a pak nic, jen prázdno. A z prázdnoty se najednou ocitl zpátky na bitevním poli. V šiku se svými druhy postupoval vpřed. Krytí za štíty postupovali proti nepřátelům. Přerývavý dech, zápach potu a nelidského strachu. Hnáni vpřed jako zvěř na porážku. Nepřátelské šípy se odrážely od jejich štítů a oni jen stěží překonávali hrůzu z boje. Nesmí polevit, nesmí zradit přátele po svém boku. I kdyby jen jeden z nich selhal, mohlo by to mít nedozírné následky. Nad hlavou jim se svistotem létaly šípy jejich vlastních lučištníků postupujících za nimi.

Prudký náraz, kdy do sebe oba šiky narazily, jej na chvíli paralyzoval. Třeskot mečů, bodání kopí a snaha najít skulinku k průniku mezi nepřátele. To bylo nejdůležitější, hlavně se přes ně dostat a nějak to přežít. Mlátil kolem sebe mečem jako smyslů zbavený, pár ran, které dostal do brnění, jej sice bolelo, ale nebylo to nic, co by se nedalo přežít. Nepřátelský šik se rozpadl a dal se na ústup. To byla jejich chvíle.

„Útok!“ hlas několika hrdel zněl údolím a oni poslechli, vrhli se na ustupující nepřátele jako na lovnou zvěř. Vtom se však zpoza kopce vyvalily nepřátelské posily.

„Střílejte, musíme se probít na pravou stranu,“ křičel na lučištníky. Z nepříjemného snu jej probralo šimrání na tváři. Otevřel oči a pohlédl do tváře rusovlasé dívky, málem se ztratil v jejích nádherných oříškových očích.

Poslední, co si pamatoval před svou noční můrou, byl náraz medvěda, následovaný pádem ze skály, přímo do bažiny. Překvapivě jej nic nebolelo a cítil se skvěle. „Jsem v nebi?“ zeptal se mladé dívky, která se nad ním skláněla. Ta překvapeně zamrkala „Ne, právě jsem vás vytáhla z bažiny, zabil jste monstrum, které ohrožovalo celý les, a to vás shodilo přímo do mokřad.“

Zmatený Richard chvíli nevěděl, která bije. „A jak to, že mě nic nebolí? To je nějaké kouzlo?“

Dívka se ostýchavě pousmála, „Jen pár bylinek, rozdrcených a smíchaných do hojivé masti. Recept mé maminky.“ Za starostlivého pohledu své ošetřovatelky se lovec posadil. „Měl byste odpočívat, máte za sebou hrůzný pád,“ protestovala dívka. I přes přísnost jejího pohledu spatřil v jejich očích neskutečnou hloubku a krásu života. Naprosto jej uhranula. Najednou mu to všechno došlo.

„Ty jsi víla?“ zeptal se zmámeně. „Jak jinak bys mě zvládla vytáhnout z močálu než nějakým kouzlem.“ Dívka ucukla pohledem, téhle otázky se bála. Chvíli jen zírala do jehličnatého lesa, kde se po větvích proháněly veverky. Po tváři jí stekla slza. Rozhodla se jít s pravdou ven.

„Ano, jsem víla, kdysi mě jeden černokněžník zaklel a já nemůžu opustit tento les. Už několik let se tu samotná toulám, bez lásky, bez porozumění, bez teplého lidského slova a doteku.“ rozplakala se. Richard objal vílu, aby utišil její smutek. „Nebojte, teď máte mě, vděčím vám za záchranu života a budu za vámi chodit třeba každý den. Společně třeba přijdeme i na to, jak zlomit vaše prokletí,“ usmál se povzbudivě.

Víla, jíž vlil jeho proslov novou naději do žil, si položila hlavu na jeho rameno. „Prokletí se dá zlomit jen přečtením svitku, na němž je kletba napsána, a to přímo tady na tom palouku před nocí, kdy je měsíc plný. Tak to říká stará magie,“ poznamenala.

Mladík měl v hlavě spoustu nevyslovených otázek. Nevěděl, kterou má začít. Rozhodl se jít přímo k věci. „A kde je ten svitek schovaný?“

„Říká se, že je ve věži starého hradu, kde černokněžník nakonec zemřel při jednom ze svých alchymistických pokusů,“ odpověděla víla.

Užuž se Richard chystal položit další otázku, když je přerušil křik nesoucí se lesem. Mladík v něm poznal hlas podkoního Zbyška, který jej určitě hledal.

„Musím už jít, nikdo krom tebe by o mě neměl vědět,“ špitla smutně víla.

„Počkej ještě,“ chytil ji lehce za ruku. „Jak se jmenuješ a kdy se znovu uvidíme?“

„Jsem Kristýna a přijď zase za sedm dní. Jen tehdy se ti můžu zjevit. Sejdeme se tady na tom palouku.“ Rozeběhla se a jako stín zmizela v hlubinách lesa.

Richard ještě stihl spíše sám pro sebe zamumlat: „Děkuji ti za záchranu života, Kristýnko.“ To už se ale z druhé strany lesa vyřítil zadýchaný Zbyšek.

„Tak jsem vás přece našel,“ zvesela zvolal. Obdivně hvízdl, když v bažině zahlédl zbytek medvědího těla, které močál ještě nestihl pohřbít. „Škoda, že spadl do močálu,“ poškrábal se na hlavě a mlsně se olízl, když si představil, jaká by z toho medvěda byla pečínka. „Všechna čest, pane, teď je z vás opravdovej lovec,“ vysekl Richardovi poklonu. Ten však byl v myšlenkách stále ještě s Kristýnkou. Společně se se Zbyškem vydali na zpáteční cestu do hradu, kde na ně čekala vydatná večeře. A zatímco zbytek hradní posádky oslavoval úspěšný lov, Richard se vytratil do své komůrky, kde mohl nerušeně přemýšlet nad vysvobozením Kristýnky.